"Titanic." Zkáza kdysi největší transoceánské dopravní lodi "Titanic", která na jaře roku 1912 vzrušila celý civilizovaný svět, přivedla již několikrát filmaře na myšlenku použít této katastrofy jako motiv pro filmové drama. První z těchto "titanovských" filmů spatřili diváci již rok po dni katastrofy. Ovšem při při tehdejších primitivních prostředcích, které měl filmový tvůrce k dispozici, byla námořní tragedie zachycena jen v náznacích, což ani tehdejší skromné díváky plně neuspokojilo. V začátcích zvukového filmu pak měli diváci možnost vidět pod názvem
Atlantik film, jehož autor již měl k dipozici všechny vymoženosti moderní filmové techniky a tento film byl událostí, o které se pak ještě dlouho mluvilo. Pak padlo rozhodnutí, že se úkolu natočit znovu "Titanic", ujmou němečtí filmaři a že se budou znovu zaobírat nejen vnější stránkou katastrofy, nýbrž i jejími vnitřními příčinami, které, jak se již tehdy ukázalo, tkvěly v zákulisních intrikách londýnských finančních kruhů a v nenasytné ziskuchtivosti majitelů lodi, kteří bezohledně nutili kapitána i přes nebezpečné pásma bludných ledovců za jediným cílem: rekordní plavbou přes Atlantik. Takže říšští filmaři natočili film k obrazů svému, především však tak, aby vrhl co nejhorší světlo na Velkou Británii, protože ve válce jsou všechny prostředky dobré.Takže: Německý film "Titanic", se obírá mnohem podrobněji než všechny dřívější filmové "titaniady" zákulisními příčinami katastrofy, věnovali přesto i autoři tohoto filmu mimořádnou péči inscenaci scén vlastní katastrofy, která je tu zachycena se všemi nervy drásajícími výstupy na palubě první třídy mezi cestujícími boháči, ale i v podpalubí mezi vystěhovaleckou chudinou a která vrcholí v zoufalém boji o zcela nedostačující počet volných míst v záchraných člunech. Při filmování těchto scén bylo třeba na několik dní zaplavit filmový ateliér, kde stály stavby kabin a chodeb "Titanicu". Herci oblečeni většinou jen v nočních úborech a ve večerních šatech - poněvadž jak je všeobecně známo, tak se katastrofa "Titanicu" odehrála v pozdních nočních hodinách poslední noci plavby, kdy cestující vyšších tříd byli právě v nejlepší zábavě ve společenských salonech - byli nuceni vzdát se všeho osobního pohodlí a podle přesných instrukcí pronikat zaplavenými chodbami, při čemž byli ještě ve výhodě proti kameramanovi a jeho pomocníkům, kteří v zaplaveném ateliéru museli trávit čas od rána až do večera. Scény filmu při naloďování cestujících do záchranných člunů byly natáčeny přímo na moři, kdy byl filmařům dán k dispozici moderní osobní dopravní parník. Je jisté , že natočení těchto scén nemělo nic společného s obvyklým pohodlím , na které byli herci obyčejně zvyklí.Vzhledem k tomu, že tento film je lehce dostupný k zhlédnutí, může se každý přesvědčit, jak na to tenkrát němečtí filmaři šli.
