Bezdětná

Eva Hallerová(Nataša Gollová) se provdá za továrníka Hrona(Otomar Korbelář). Nemohou mít spolu tolik očekávané děti, ale Eva má jedno velké tajemství......

Snímek Bezdětná lze zřejmě právem řadit do kategorie "cajdáček", přesto si nemyslím, že je špatný, ač je pravdou, že k jeho sledování jsem "dozrála" až po čase. Má sice prostinký děj a typický sladký "hepík", přesto bych jej rozhodně nezatracovala. Herectví Nataši Gollové je zde poněkud nezvyklé - není to ten rozesmátý "diblík", ale vážná mladá dáma, poznamenaná zradou své první lásky a navzdory bolestným okolnostem narození dcerky ji velmi miluje celým svým srdcem. Odmítá se zprvu podvolit přání rodičů a provdat se za laskavého ředitele Hrona, neboť nechce jejich manželství poznamenat lží. Současně však odmítne i variantu, aby její rodiče žili v bídě, proto nabídku na záchranu rodinné firmy sňatkem s ušlechtilým Hronem přijímá... Láska dcery k rodičům, láska matky k dítěti - to jsou dvě hlavní hodnoty tohoto snímku, který navzdory červené knihovně přináší i určité morální poselství. Spoustě současníků chybí smysl pro zodpovědnost, úcta k rodině, umění sebepřiznání si vlastního selhání...Nataša Gollová se rozhodně neměla důvod za tento snímek stydět - dokázala, že navzdory svému mládí a dívčímu vzhledu i poměrně malým hereckým zkušenostem uměla zahrát vážnou roli, tolik diametrálně odlišné od pozdějších rozpustilých Ev tropících hlouposti či vymýšlejících si Pold Krušinových. Dojemný je samotný závěr filmu, kdy Ivan Hron v podání šarmantního O. Korbeláře přijímá dítě své manželky za své. Roztomilou holčičku hrála velmi přirozeně Alenka Pospíšilová, o níž se žádných bližších zpráv o jejím osudu poté, co ukončila svou dětskou a dívčí kariéru koncem 40. let, nepodařilo zjistit. Jako velkého milovníka koček mě bere za srdce scéna dívenky tisknoucí se k bílému koťátku, jehož si odváží z venkovské hájovny za maminkou do Prahy. Milý a dojemný film, neprávem zatracovaný a opomíjený televizními obrazovkami, naštěstí k jeho připomenutí pomohla zlatá studnice dat a tou je jistý internetový server, díky němuž mám možnost si zapomínané černobílé poklady připomínat.

Pozapomenuté melodrama s afektovanými hereckými výkony, kdy se drama vyjadřovalo dlouhými záběry kamery do tváří herců, v jejichž obličeji se zračila emoce. Nejlepší herecký výkon podalo bílé koťátko, které cestovalo s dívenkou a pak to zalomilo na stole v obýváku. To bylo alespoň přirozené.

Děj je sice naprosto pitomý a banální, ale zato je to tak fantasticky natočeno, až zrak přechází. Zvláště se mi líbí detailní studie tváří, v nichž se dramaticky rozehrávají poryvy rozervaných duší romantických hrdin. Zlatá filmová třicátá léta! Takové krásné záběry už později, např. v následujícím desetiletí, nejsou vídány a dnes už teprve ne.