Beznadějní

ancsó sází na dlouhé, přesně promyšlené záběry, plné dynamického napětí, které se postupem času staly jednou z režisérových typických uměleckých „značek", na přesný, až „matematický" střih, na komplexní práci se zvukem, která kombinuje lakonické dialogy s dlouhými intervaly napjatého ticha, dupotem koní, hukotem a mručením davu (Graham Petrie píše, že právě kvůli složitosti práce se zvukem Jancsó používá vždycky postsynchrony, protože během natáčení na herce neustále mluví a dává jim pokyny a zvukovou kulisu filmu vždycky obohacuje prvky, které lze přidat pouze ve střižně), a na kontrasty mezi oslepující bílou barvou některých záběrů s až rušivě černými prvky či siluetami v záběru. Přesnost dramatické skladby se projevuje úsečným, zhuštěným stylem. Nejvzdálenější záběry krajiny vůbec neevokují svobodu, naopak jsou svou šedivostí dusivé. Lineární a hranaté tvary budov vyvolávají dojem chladné krutosti, zatímco intenzivní černá barva na pozadí oslepujících bílých záběrů sugeruje asociaci se zbytečným násilím. Celá tato mizanscéna (k níž se přidává Jancsóovi tak drahá krajina maďarské puszty) vytváří ideální prostředí k etablování a analýze tehdy ještě tabuizovaných, nebo dokonce úplně zakázaných témat vzpoury, totalitního státu, politického teroru, vnitřního a vnějšího útlaku, manipulace politickou mocí i masového fanatismu. Narážky na maďarské reálie z doby, kdy byl film natáčen, tedy na komunistický režim a diktaturu Jánose Kádára, jsou evidentní, ale Maďaři viděli ve filmu navíc bolestivou paralelu s tím, co se stalo po protikomunistické maďarské revoluci v roce 1956. Perverzní a lstivé pokusy prorakouské policie přimět bývalé zbojníky a jejich dosavadní spojence, venkovany, k vzájemné zradě a udání nemohly Maďarům nepřipomenout podobné postupy komunistické tajné policie po ruské invazi a porážce revoluce. (V této souvislosti je klíčová postava Gajdora, kterému policie slibuje odpuštění, pokud bude schopen identifikovat vraha většího, než byl on sám. Bývalý zbojník se ze zoufalství nechá policií manipulovat a beznadějně se tu a tam ptá, zda by někdo neznal někoho, kdo zabil víc než pět lidí, kolik údajně zabil on.) Dokonce ani puszta už nepůsobí jako tradiční národní domov Maďarů, ale spíš jako rozsáhlá, obrovská pláň, kde je všechno vždycky vidět jako na dlani, která nikomu nenabízí úkryt, a odkud není útěku. Lze si ještě všimnout, že režisér postavy vyšetřovatelů nijak nekarikuje, jsou to naopak velice elegantní a až nebezpečně inteligentní lidé, proti nimž, stejně jako proti politickému režimu, který zastupují a podporují, je prakticky nemožné bojovat. Právě proto je ústřední emocí filmu beznaděj a všichni, kteří jsou za takových politických režimů nuceni žít, jsou - vždycky v dějinách lidstva - Beznadějní. Mircea Dan Duca, Letní filmová škola 2012