Závrať

Vertigo je dílo, o němž byly popsány stohy papírů, na němž si udělaly jméno zástupy filmových vědců, a které nepochybně přivedlo do citového zmatku nejeden uměnovědný seminář. Ale především je filmem, s nímž se diváci vášnivě a dlouze milují už celé čtyři desítky let. Po letech, kdy oslovoval nejširší veřejnost jen prostřednictvím malé obrazovky, vystoupil tento Hitchcockův film z intelektualizovaného přítmí filmových klubů a v rekonstruované verzi se vrátil do kin. Robert A. Harris a James C. Katz, kteří mají na svém kontě restaurování Lawrence z Arábie, Spartaka či My Fair Lady, se dva roky věnovali poškozenému negativu, aby ho s pomocí digitální technologie důstojně představili současným divákům. Vertigo teď můžete vidět na 70mm formátu a slyšet jako DTS digitální stereo. V legendární scéně, kdy v pokoji hotelu Empire na Post Street hrdina poprvé spatří svou znovustvořenou lásku ve světle zeleného neonu za oknem, Kim Novaková opět září čerstvým magickým svitem jako posvátná relikvie. V Čechách to můžeme vidět v kině vůbec poprvé: Vertigo se u nás totiž nikdy nehrálo. Dva příběhy v jednom Jak si povšimli mnozí kritičtí suchaři, příběh Vertiga je logickým nesmyslem. V první části sledujeme stárnoucího policejního inspektora Scottieho Fergusona (J. Stewart), který je vyřazen ze služby vinou závrati, spojené s výčitkami svědomí za kolegovu smrt, jak spovzdálí sleduje elegantní, krásnou Madeleine (K. Novaková). Dělá to na žádost svého starého přítele Elstera, který se obává, že jeho žena uvažuje o sebevraždě. Scottie se do Madeleine zamiluje, ale vinou závrati stejně její smrti nezabrání. V druhé části příběhu se tuplovaně traumatizovaný Scottie náhodou seznamuje s vulgární a tuctovou Judy, která je podobná jeho zemřelé lásce a kterou se bezohledně a úspěšně pokouší "převléknout" za Madeleine. Nakonec zjišťuje, že se stal obětí komplotu. Judy totiž JE Madeleine: Elster zavraždil svou skutečnou ženu a s pomocí své milenky - Judy, která si na Madeleine před Scottiem hrála - si zajistil věrohodné alibi... Vertigo v sobě nemá nic z toho, co Hitchcock štítivě pojmenoval "realistickou logikou": je ryzím, čistým filmem. Co na tom, že záminka, pod níž Scottie přijme od Elstera práci, je stěží uvěřitelná? Co na tom, že primitivní Judy by ani v sebelepší Elsterově režii nikdy nemohla bezchybně stvořit Madeleine? Co na tom, že Elsterova superrafinovaná konstrukce stojí na chatrném předpokladu o tom, že Scottie nevystoupí na zvonici? (Dál pokračujte samostatně.) Podstata Vertiga je jinde: v dlouhých, melancholicky rozmlžených záběrech, sledujících fascinovaného pronásledovatele ideálu Scottieho letními ulicemi San Franciska. A ve scénách, kdy hrdina znovuvytváří Madeleine z Judy prostřednictvím kosmetiky, účesu a oblékání příslušných šatů (jde o obrácenou, ale funkční variantu svlékání milované ženy). Kouzlo tohoto příběhu, experimentálního jako všechny nejlepší Hitchockovy filmy, není v překvapení, ale v napětí: divák ví dříve než Scottie, že Judy byla Madeleine, takže ho zajímá, co hrdina udělá, až zjistí pravdu. A každopádně tuší, že to nebude nic "realisticky logického". Logika Vertiga je totiž snová: tento sen se zdá Scottiemu - a s ním i publiku, hned na počátku zhypnotizovanému závratnými spirálovitými titulky Saula Basse a v průběhu všemožně důmyslně vedenému ke ztotožnění s hrdinovým pohledem. Situace se ovšem komplikuje, protože Scottie stále zřetelněji dělá něco nesprávného, a vy se na tom podílíte. Vertigo je od základu vaším "nesprávným" snem: ve chvíli, kdy hrdina zjišťuje, jak strašně byl oklamán, začíná se chovat k zamilované a bezradné Judy krutě: živá žena je pro něj jen věcí, s nímž se cítí být oprávněn nakládat po svém. Ve jménu svého ideálu ji ničí, aby nakonec zůstal zase sám, snad vyléčený, snad definitivně šílený. Pro vás "jenom" končí film... Viktoriánský pervert a podprsenky Asi v žádném svém filmu Hitchcock otevřeněji nepřiznává své osobní obsese. Nejšťavnatější, ale také nejzbytečnější výklady Vertiga jsou ovšem ty psychoanalytické. Autorův oblíbený voyeurismus každopádně přerůstá v erotickou akci, hodnou sprchové razance hrdiny Psycha Normana Batese: viktoriánsky vyladěný režisérský pervert, posedlý vizí upjaté blonďaté dámy, nás okouzluje vyprávěním o ideálním ženském objektu, tak dokonale pasivním, že ani neexistuje (feministky musejí z Vertiga šílet). Naše divácké potěšení je zvrácené, žádné spravedlnosti není učiněno zadost: nevidíme, jak je zloduch Elster potrestán. Nikdy se ani nedozvíme, jak vypadala padouchova skutečná žena - ta Hitche nezajímá, stejně jako Judy a chudinka praktická Midge - Scottieho zamilovaná kamarádka-módní návrhářka, momentálně pilně pracující na nové kolekci podprsenek. Podprsenky jsou ostatně ve Vertigu přítomné jako atribut přitažlivého ženství, který si uvědomíme, jen pokud chybí: živočišná Judy se bez něj obejde. Závratný pád z výšky představuje u Hitchcocka jako obvykle obavy ze ztráty sebevlády. A třeba šperk, který usvědčí marnivou Elsterovu milenku, prý představuje symbol závislosti či svádění. A nájezdy kamery na štěrbinu v Madeleinině pevně utaženém drdolu - hm... Spokojme se s konstatováním, že vytahování sponek z ženských vlasů je tady smyslnější než celý pornoregál ve videopůjčovně, kde pracoval Quentin Tarantino. Film, který nejde ukrást Na konci 50. let dalo "rozhněvaným" kritikům francouzské nové vlny pořádnou práci dokázat, že jejich milovaný režisér není pouhým rutinním bavičem. Dnes je Hitchcock naopak tak pevným pilířem dějin filmového umění, že je nutno vykřičet do světa: je jedním ze zakladatelů moderního hollywoodského stylu. Bez jeho přímého vlivu by žánr psychologického thrilleru živořil. Praktické a přitom prosté vynálezy jeho vypravěčského génia objevíte v každém filmu, dbajícím o stupňování blaha svých diváků. Jen pokud jde o citace a variace samotného Vertiga, byl by pouhý jejich výčet delší než Schindlerův seznam. O to podivuhodnější je skutečnost, že všechny "vážné" nápodoby nestojí ani za Scottieho starou bačkoru. Vertigo je totiž sice inspirativní, ale neopakovatelné. Některé jeho postupy se dají bez problémů využít (vžil se třeba jednoduchý trik, který Hitchcock ve vzpomínce na jednu svou nepříjemnou opici vynalezl pro zobrazení pocitu závratě: spočívá v kombinaci transfokátoru a odjíždějící kamery). Na téma obojakosti ženského ideálu, vyjádřené kostýmní a maskérskou proměnou jedné herečky, vznikly filmy tak znamenité, jako je Dvojník Briana De Palmy nebo - naposled - Lost Highway Davida Lynche. Samotná jitřivě rozjímavá, osudově zvrácená atmosféra Vertiga je však nenapodobitelná. Tento film zůstává majetkem všech, Monou Lisou, kterou nejde padělat - ani ukrást. Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema