Kdo by neznal dnes již klasiku české komedie, jakou bezesporu je film režiséra Jiřího Menzela VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ. Když ne každý, tak jistě skoro každý český divák zná roztomilého závozníka Otíka, který tak rád chodí do biografu, zná i jeho šéfa pana Pávka, co prý jednomu z obyvatel vesničky zbořil celou stodolu. Celou atmosféru typické středočeské vesničky dolaďuje žárlivý „jézéďák“ Turek, jemuž dělá velké vrásky jeho záletná manželka, neboť se stále více objevuje ve společnosti místního zootechnika, ale vše je tajné, neboť Turek se ve vzteku nezná. Nezbývá než poslat Otíka do biografu, například na atraktivní rumunský film, a zatím využít s paní Turkovou úkryt Otíkovy malebné chaloupky. Že je v té chvíli nejvíce využit zejména tzv. „spací“ kus nábytku, je víc než jasné. Když diváka už omrzí záletné hrátky nevěrné paničky, může se pobavit například tím, kterak místní rostlinář Kunc dává do kapsy vypálené sirky. Pozor ovšem na to, když sirky začnou hořet, může být ohrožena důležitá funkce, ale jestli půjde zrovna o funkci rostlináře, to nejlépe potvrdí místní pan doktor. Ten má plné ruce práce s hypochondrickým dědečkem, který si nosí své „choroby“ napsané na papírku, a zdá se, že jediná účinná léčba jeho neduhů bude na doktorovo doporučení exkurze pelhřimovského krematoria. Tedy – pokud se tam ovšem nějaké nachází...Nad tím ovšem nemá divák čas přemýšlet, neboť je zahlcen dalšími zápletkami, např. v podobě zamilovaného mladého Pávka do sympatické paní učitelky, což by nebyl žádný problém, kdyby ona svoji přízeň nevěnovala jistému malíři, jenž má až podezřele velký zájem o Otíkovu chalupu. Chudák Otík. Nedobří a úlisní lidé ho nalákají do Prahy, kde se nachází 56 biografů. Jenže něco, nebo spíš někdo, tu chybí. Ano, je to starý dobrý šéf pan Pávek, kterému se jeho svěřence zželí a sám si pro něho do Prahy dojede. Středisková vesnička se probouzí do nového dne, „náhrobní“ umělec na hřbitově pokračuje v práci na milionářské hrobce, pan doktor naboural své nové auto kochajíc se krásami okolí, a dvojice ve složení Otík – Pávek svižným pochodovým tempem se ubírá přes náves na šichtu do JZD.
KDE SE NATÁČELO
Vstupní brána do mateřského JZD Pávka a Otíka již dnes ve středočeské vesničce Křečovice na Sedlčansku chybí, ale jinak se vesnička příliš nezměnila. Přímo na návsi se nacházejí vrata, do nichž najel s novou škodovkou Rudolf Hrušínský jako místní svérázný pan doktor. Je zde také Otíkova chalupa, místo dostaveníček Libuše Šafránkové s Janem Hartlem, samozřejmě pouze v rámci jejich filmových postav. Majitelem chalupy je Bohumil Herma, který si již zvykl, že zvědaví turisté občas nakukují přes vrata do dvora.
A kde bydlel pan Pávek? Z filmu víme, že jeho dům byl přímo za hřbitovní zdí a nejlepší teplotu mělo pivo ze sedmého schodu v jeho sklepě. Paní Lída Zemanová je majitelkou tohoto domku sousedícího s místem posledního odpočinku. Ráda vzpomíná na natáčení, kdy přátelsky vycházela se štábem pana režiséra Menzela a dokonce z králíka zabíjeného před kamerou uvařila prochladlým filmařům polévku. Podával se také grog pro zahřátí, protože při natáčení bylo poměrně dost chladno. Pivo ze sedmého schodu asi ve skutečnosti nebylo tolik aktuální, Zemanovi dokonce ani sedm schodů do sklepa nemají, jsou pouze dva. Správně orosené pivo pana Pávka „vyrobila“ mraznička. Komparsisty ve filmu byli většinou obyvatelé Křečovic, na které při každé repríze filmu paní Zemanová vzpomíná. Mnozí již totiž zemřeli.
Kdo se rozhodne navštívit „vesničku střediskovou“, může si kromě míst natáčení prohlédnout také domek a náhrobek na hřbitově houslisty a hudebního skladatele Josefa Suka, který se v Křečovicích narodil.
Zpracováno s využitím této publikace:
LAUDIN, Radek: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku, vydal Fragment, Praha, 1. vydání, 2008, ISBN: 978-80-253-0578-2
