Všichni říkají: Miluji tě

Přesně v duchu názvu pojednává romantická hudební komedie o nejrůznějších formách lásky, o strastech a radostech zamilovaných i o tom, že láska kvete v každém věku. Dospívající dívka DJ vypráví příběh své rozvětvené rodiny, který se odehrál v průběhu jednoho roku v New Yorku, v Benátkách a v Paříži. Každý z početných příbuzných prožívá svůj milostný vztah; v centru dění jsou však dvě lásky dívčiny nevlastní sestry Skylar a milostné vzplanutí jejího otce Joea ke krásné Von. Své místo v příběhu však mají i nevlastní otec Bob a matka Steffi a samozřejmě i samotná vypravěčka. Autor/Zdroj: /Filmový přehled A jsme zase na newyorském Manhattanu, jak ho vidí Woody Allen - v místě příjemném k životu jako křupavá houska a plném roztomilých židovských restaurací, ordinací psychoanalytiků s celonočním provozem a kin, kde se hrají všechny hudební filmy s Fredem Astairem. Hrdinové nejneurotičtějšího komediografa Ameriky mají pořád ty stejné problémy. A všechny se týkají lásky. V obrovském bytě na Upper East Side žije jedna velká rodina. Energická maminka Steffi (Goldie Hawnová) si užívá idylicky pevného svazku se svým druhým manželem Bobem (Alan Alda). Její dcery ale teprve zkoumají, jak si najít toho správného partnera. Steffiina dcera z prvního manželství, DJ, pořád naráží na nějaké fantastické kluky a vzápětí se s nimi rozchází kvůli jiným, ještě fantastičtějším klukům. Nevlastní sestra DJ, snivá Skylar (Drew Barrymoreová), se zase upnula na roztomilého nekňubu Holdena, o kterém rodina říká, že to je roztomilý idiot (hraje ho Edward Norton). I když si vůbec nerozumějí, budou se brát. Další dvě nevlastní sestry DJ, školačky Laura (Natalie Portmanová) a Lane (Gaby Hoffmanová) si na ulici všimly sympatického kluka ze sousedství, a přemýšlejí, jak ho oslovit, aby to "nebylo blbý". Jenom nevlastní bratr DJ, Scott (Lukas Haas), na lásku nemyslí: stal se z něj radikální republikán a strašlivě se hádá s otcem Bobem, který je - stejně jako celá rodina - liberální demokrat. Tatínek DJ, stárnoucí spisovatel brakové literatury Joe (Woody Allen), žije v Paříži, ale jenom proto, aby odtud mohl mít raději New York. Jeho spletité problémy se ženami tvoří nejšťavnatější náměty hovoru při rodinných večeřích. Jak to udělat, aby byl Joe tak šťastný, jako my všichni? přemítá rodina. Jaro, léto, podzim, Paříž Miluju New York na jaře, parafrázuje (nikoli náhodou) DJ klasickou písničku Colea Portera. Na jaře všechno vypadá tak slibně - a v zářivém létě se všechny "načaté" vztahy rozvinou jako nadějí orosené poupě v košíčku květinářky Lízy Doolittleové, postávající před broadwayským divadlem (patrně si spletla film). DJ odjede za Joem do Benátek a objeví tam ideální ženu pro svého otce - Manhattaňanku Von (Julia Robertsová). DJ o ní náhodou ví úplně všechno, protože z pokojíku své kamarádky, jejíž matka je psychoanalytička, už dlouho naslouchá Voniným terapeutickým lekcím. Dceřiny rady otevřou Joeovi cestu k romantickým snům a realistickým erotogenním zónám neurotické Von. Čas míjí a všechno je zase jinak, vlastně spíš zpátky ve starých dobrých kolejích. Vlastně ne tak docela, ale DJ má každopádně ráda New York i na podzim a v zimě. A nejenom New York, ale i Paříž, kde rodina tráví Štědrý den. Všichni jsou šťastní (jenom Bob má rýmu), protože každý našel toho pravého a může skoncovat s láskou, zpívají všichni. Smějí se sny splnit? Mezi realitou a tím, jak sami allenovští hrdinové písní a tancem hodnotí své osudy, je ovšem diametrální rozdíl. Už ve svých předchozích filmech, hlavně v Tajemné vraždě na Manhattanu či v Mocné Afrodíté, nešetřil Woody Allen hořkou skepsí. Dokonalost je nedosažitelná, a když si člověk někdy myslí, že svůj osud nějakým rozumářským trikem ovládl: nejlépe to je vidět na postavě "Američana v Paříži" Joea, již hraje sám režisér. Joe potlačí sám sebe a vyplní všechny sny Von, o kterou vlastně ani moc nestojí (chce jenom jakoukoli ženu, která by ho považovala za ideál). Dosáhne však jen toho, že znechucená mladá žena uteče z úbělové (a dokonale lživé) noční můry vyplněného snu zpátky do bezpečného přístavu svého rozháraného manželství. I "vzorové" manželství Steffi a Boba se nakonec ukáže být iluzí, a jediným uspokojivým "milostným" svazkem zůstává nostalgické přátelství ex-manželů Steffi a Joea, stvrzené elegantním levitačním tancem á la Fred Astaire-Ginger Rogersová na břehu noční Seiny. Zatímco úchylné politické názory mladistvého Scotta byly, jak se ukáže, způsobeny zablokovanou artérií, milostné vztahy nemohou být defitivně "chirurgicky" vyřešeny. A snad ani nesmějí: jednak by to člověk nevydržel, a jednak by Woody Allen ztratil náměty ke svým hořkým komediím. Povězte to tancem a písní Ve filmu Všichni říkají: Miluji tě Woody Allen znovu bohatě těží z napětí mezi málem tragickým příběhem a odlehčeným způsobem jeho podání. Schovává se jednak za šťastně naivní vypravěčku DJ, jednak za muzikálový žánr. Mezilidské vztahy totiž nemohou být dokonalé, ale filmy ano. A mezi nimi jsou nejdokonalější staré dobré hollywoodské muzikály. Kde jinde najdete bezproblémovější zápletky a totálnější hromadné happy endy? A tak se typické "allenovské" dialogy hrdinů, plné slovních karambolů a sarkasmů, střídají s hudebními čísly v příznačně "trapném" muzikálovém stylu. Ta mění celý "realistický" allenovský svět v hudební show, ovšem jemně přizpůsobenou schopnostem (jinak báječně obsazených) herců: zatímco třeba skvělý Edward Norton svou typickou roli "nohatého mladíka" s přehledem nejen uzpívá, ale i utančí, méně schopnou Drew Barrymoreovou musela nazpívat Olivia Haymanová. Místy roztomile civilní nedostatečnosti (Woody Allen, Alan Alda) vyvažuje profesionální muzikálový "sbor". Právě pro něj má Allen v zásobě nejkomičtější zkraty: v "typických" prostředích (nedělní ulice, nemocnice, klenotnictví) zpívají a tančí těhotné maminky, rentgenolog, zasádrovaný pacient či sbor prodavačů. Patrně vrcholem absurdity je hudební číslo v Campbellově pohřební kapli, kde na tryzně za zemřelého dědečka křepčí a zpívají veselí duchové s nebožtíkem v čele... A allenovský kameraman Carlo Di Palma se stará o to, aby ve filmu byl dostatek otřesně líbivých švenků přes květinové koše a jiných "typických" záběrů z filmů, jaké se dnes už netočí: Američan v Paříži, Usměvavá tvář, May Fair Lady, Hello, Dolly... Výsledek je místy podobně šílený, jako masopustní žánrový chaos v Burtonově sci-fi Mars útočí! A ve výsledku také podobně problematický: když se vzpamatujete z šoku z tančících zdravotních sestřiček s injekcemi, všimnete si, že Allen v opojení báječnými muzikálovými efekty přestal hledět na tempo. A že se vlastně nebavíte tak dobře, jak byste měli, ale spíš mírně nudíte. Což je škoda. Navzdory tomu zůstává film Všichni říkají: Miluji tě událostí, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. P.S. Steffi má pořád ráda Joea. Je totiž jediným mužem, který ji umí rozesmát. Pokud jde o Woodyho Allena, určitě je jediným filmovým režisérem, který vás může pobavit muzikálovou tragédií. Mějte ho rádi! Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema