Záře

Australsko-britský snímek Scotta Hickse Záře se stal při hodnocení roku 1996 v odborných kruzích událostí. Zaujal především svým lidským nábojem, emo-tivní působivostí a tvůrčí jiskrou. Svým námětem snad nejvíce připomíná film australské režisérky Jane Campionové Anděl u mého stolu (1990). Vychází totiž také ze skutečného osudu umělce, postiženého (duševní choro-bou. V Záři je tímto umělcem klavírista a skladatel David Helfgott, který začínal jako zázračné dítě, který se na prahu kariéry nervově zhroutil a který se díky pomoci manželky Gillian dokázal po mnoha letech vrátit na koncertní pódium. Tvůrci v dlouhých retrospektivách sledují Davidovo dětství a dosp-ívání, jeho setkání s rozhodujícími lidmi (učitelem hudby Benem Rosenem, spisovatelkou Katharine Prichardovou a profesorem Cecilem Parkesem) i epizody z období nemoci, ukončené šťastným seznámením s astroložkou Gillian. Stě-žejními tématy snímku jsou však vztah mezi otcem a synem a úzké souvislosti mezi uměním, genialitou a šílenstvím. V postavě Davidova otce Petera Helfgotta postihuje vynikající Armin Mueller-Stahl odvěké rodičovské trauma, v němž se na dítě přenáší usilovná snaha přesáhnout vlastní život. Žid (a komunista) Peter Helfgott přežil utrpení koncentráku a osvojil si dvě zásady, jichž se rezolutně drží. Ve světě existují jen vítězové a poražení, proto jeho syn musí zvítězit. A za druhé je potřeba za každou cenu udržet pohromadě rodinu, protože jen o ni je možné se v životě opřít. Peterovy svérázné metody nakonec musí narazit na Davidovu vzpouru. Syn bez ohledu na otcovo kruté zavržení odchází studovat do Londýna. Tady doplácí na svou fanatickou posedlost hudbou a platí daň svým zdravím. - Životní roli ve filmu získal oceňovaný Geoffrey Rush jako dospělý David ale neméně dobří jsou i oba další předsta-vitelé, hrající Davida jako chlapce (Alex Rafalowicz) a jako mladíka (Noah Taylor). Ve výrazné roli profesora Parkese se objevuje sir John Gielgud - Tvůrci filmu spolupracovali s Davidem a Gillian Helfgottovými jejich zámě-rem však nebyl detailní životopis, nýbrž především dramatický filmový příběh o lidském osudu a lidské sile. Sugestivní obraz doplňuje klasická hudba (ze-jména Rachmaninov); některé skladby nahrál či složil sám David Helfgott. Autor/Zdroj: /Filmový přehled 28. května 1986 padl mladému dokumentaristovi Scottu Hicksovi zrak na nápadný titulek na třetí straně lokálního plátku Adelaide Advertiser. Pod titulkem Génius se vrací z temnot (Out of the Gloom, a Genius Reborn) v něm místní přispěvatelka nadšeně referovala o koncertě osmatřicetiletého pianisty Davida Helfgotta a na několika řádcích shrnula jeho nelehkou životní cestu: od nadaného dítěte přes geniální nastupující hvězdu až k nesvéprávnému pacientovi nervového sanatoria a pak přes barové piano zpět na koncertní pódia. Scott Hicks dočetl, natáhl se pro telefon a zrušil v restauraci rezervaci večeře na oslavu narozenin své ženy. Druhým telefonátem objednal lístky na nejbližší Helfgottův koncert a když pak večer koncert skončil, došel se pianistovi představit a nabídl mu, že o jeho příběhu natočí film... Trvalo však ještě deset let, než vznikl film, který nakonec získal šest oscarových nominací (včetně nejlepší režie, nejlepšího filmu a nejlepšího scénáře) a jednoho Oscara pro představitele hlavní role (Geoffrey Rush). První rok Hicks jenom přesvědčoval Helfgotta a jeho ženu o svých nejlepších úmyslech, zbylých devět strávil sháněním peněz a schraňováním dopisů, v nichž mu velká i malá americká studia odpovídala, že nemají zájem. Nakonec se produkce ujala francouzská Pandora, velkou část peněz přidala australská vláda - a po necelém roce Záře oslnila diváky slavné americké přehlídky nezávislých filmů "Sundance Film Festival" a vydala se na triumfální pochod okolo zeměkoule. Tak jako skutečný životní příběh Davida Helfgotta se i Záře rozpadá do tří takřka samostatných period. První je příběhem židovského chlapce Davida (Alex Rafalowicz), který se narodil s mimořádným hudebním talentem mimořádně tvrdohlavému otci (Armin Mueller-Stahl), polskému emigrantovi, jenž v nacistickém koncentráku ztratil celou rodinu a veškerou zbylou lásku svého hořkého života investoval do hudby a do svých čtyř dětí. Druhá část filmu sleduje Davidova studia na konzervatoři a jeho proměnu z talentovaného dítěte v geniálního mladého muže (Noah Taylor) - až po okamžik, kdy se nastávající génius při triumfální interpretaci Rachmaninova klavírního koncertu číslo 3 nervově zhroutí před naplněným a ohromeným sálem. Třetí kapitolou, která předchozí dvě rámuje a jíž film začíná a končí, je příběh dospělého Davida (Geoffrey Rush). Pacient několika nerovových sanatorií, kterému roky zakazovali hrát z obavy o jeho zdraví, se jednoho dne posadil za piáno v malé restauraci a než se personál odhodlal blábolícího vetřelce vyhodit, vyrazil všem přítomným dech spatra zahranou mnohahodinovou brilantní sérií nejslavnějších klavírních kousků. Restaurace Davida adoptovala jako svoji raritu a odměnou za zvýšené tržby mu dala domov a poskytla mu odrazový můstek do takzvaně normálního života. Tenhle příběh, který se opravdu stal, totiž končí doopravdy šťastně. Popravdě řečeno, Záře má všechny atributy úspěšného diváckého filmu, srdcervoucím motivem duševní choroby počínaje přes patetické scény příprav na koncerty (jeden kritik je po právu označil za hudební verzi Karate Kida) až po dokonalý happy end. Hicks tvrdí, že jeho režie je ovlivněna dokumentarismem, tedy nezbytností zachytit bez možnosti zkoušek prchavou podstatu okamžiku, a vynikající herecké výkony jej v jeho stylu určitě podpořily. Oscara za nejlepší mužský herecký výkon sice nakonec dostal divadelní herec Geoffrey Rush, ale těžko tvrdit, že si jej zasloužil více než druzí dva představitelé téhle výborně obsazené trojjediné postavy. Pokud tedy ve filmu něco ruší, je to překvapivě možná právě ono členění do tří kapitol a zbytečné tříštění motivů - jako kdyby se autoři ve fascinaci tématem nedokázali odhodlat cokoliv škrtnout. Týká se to délky třetí části filmu a týká se to zejména tématu střetu talentovaného dítěte s otcem, milujícím je láskou okované boty, který do filmu ambiciózně vložil scenárista Jan Sardi. Je natolik zajímavý, že si rozhodně zasluhuje ve filmu být, ale natolik složitý, že je v Záři, přeci jenom spěchajícímu za spolehlivými diváckým efekty, odsouzen k podivnému zastydnutí v půli cesty. I když, nakonec, kdyby se tento motiv opravdu stal ústředním tématem a opravdu dostal prostor, který si zaslouží, film Záře by možná byl zajímavější, ale jistě by se nestal nejúspěšnějším australským filmem posledních let. Autor/Zdroj: Zach Ondřej/Cinema