Kultovní snímek Pink Floyd: The Wall (1982) je jedním z mála filmových děl, experimentujících s ryze hudební látkou. Na počátku bylo mimořádně úspěšné stejnojmenné dvojalbumI populárni skupiny Pink Floyd. Po úspěchu jeho jevištního zpracování se režisér Alan Parker ujal režie celovečerního filmu; naposledy byla The Wall inscenována ve scenické podobě v roce 1989 u příležitosti zbourání
Berlínské zdi (ovšem bez Pink Floyd). - Parkerův zájem o propojení hudebního námětu a hraného filmu se na počátku 80. let projevil už snímkem Sláva (1980). V náročném filmovém projektu Pink Floyd: The Wall se však tvůrce přiblížil poetice hudebního tvaru mnohem zajímavějším a v kinematografických dějinách jedinečným způsobem. Podle scénáře vůdčího ducha skupiny Rogera Waterse vznikl film, jenž je tříšti symbolických obrazů a animovaných sekvencí (Gerald Scarfe), volně spojených písněmi a situací fiktivní hlavní postavy, rockové hvězdy Pinka. - Hrdina se zamkne v hotelovém pokoji a v neurčeném časovém úseku se vyrovnává s patovou životní situaci. Vracejí se mu vzpomínky na dětství jež do značné míry určilo jeho příští život (tragická smrt otce v zákopech druhé světové války, přehnaně ochranitelská péče milující matky). Samotářský chlapec měl problémy ve škole, již vnímal jako nelítostný stroj, snažící se všechny "semlít". I
později si Pink těžko hledal záchytné body: výlučnost rockové hvězdy v něm prohlubovala pocity osamělosti a destruktivní sklony. Vystavěl kolem sebe jakousi .ochrannou komunikační zeď,jež se však postupně stala vězením. Rozchod se ženou, jež už nedokázala snášet manželovy výstřelky, únava z nekonečné, ve své podstatě publikem manipulující show, a hluboká citová i názorová krize dovádějí Pinka na pokraj zhroucení. V halucinogenních stavech, podmíněných také drogami, se muž vrací ke klíčovým okamžikům svého života. Pronásledují ho scény represi a lidské agresivity (škola, válka, fašismus, nejrůznější podoby zdi, vztahy k ženám a k matce). Vracející se a obměňující se scény, uzavírající Pinka do jediné bludné situace, se končí (animovanou) sekvencí soudu; zdeprimovaný hrdina se nakonec odhodlá svou zeď rozbít a osvobodit se z izolace. - Film není popisem výlučné životní situace, ale obecným nadčasovým vyprávěním o osamělosti a o rozličných " zdech", jež si lidé kolem sebe staví. Tvůrci svého hrdinu "čtou" prostřednictvím prostého psychoanalytického klíče. Písně skupiny Pink Floyd jsou dnes už hudební klasikou a vizuálně uhrančivý snímek neztratil nic ze své naléhavosti a umělecké výjimečnosti. Protože u nás dlouho koloval jen v nekvalitních videokopiích, je jeho uvedení příjemným zpestřením programové nabídky kin.
-ap-, Filmový přehled 1995/5
