Britský snímek Zvětšenina (1966, FP 35/68) je prvním zahraničním a zároveň nejznámějším filmem Michelangela Antonioniho. Vznikl se značnou licencí podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara, původně nazvané Las babas del diablo (Babí léto), která vyšla česky pod titulem Zvětšenina poprvé v časopise Světová literatura č. 3/68. - Příběh fotografa, který na odlehlém náměstíčku zachytí milenecký výjev se zralou ženou a nesmělým mladíčkem, aby si po jeho zvětšení nečekaně uvědomil druhou, pravdivou a hrůznou tvář zaznamenané skutečnosti, přesadili Antonioni se scenáristou Toninem Guerrou z Paříže do Londýna. Arogantní pětadvacetiletý módní fotograf Thomas zde pod vlivem atmosféry opuštěného parku nenápadně pořídí celou sérii fotografií domnělých milenců (tentokrát jde o mladou svůdkyni a staršího muže); když je při tom odhalen, sebevědomě odmítne vyděšené ženě vydat negativ. Později si Thomas pohrává se zvětšeninami a na jednom z obrázků objeví ukrývající se postavu muže s pistolí. Domnívá se, že svou přítomností zabránil úkladné vraždě, ale stačí uspořádat snímky do správného pořadí, doplnit je dalším detailem, a skutečnost se jeví právě naopak… - Film se ve své době stal mimořádně populární díky atraktivnímu „detektivnímu“ námětu a také díky přesvědčivému vyjádření bezradnosti člověka v moderním medializovaném světě; stalo se dokonce módou vyrážet do ulic s fotoaparátem. Antonioni zde (ovšem pro změnu s mužským hrdinou) přímo navázal na svou „tetralogii citů“: Dobrodružství (1959, FP 31/69), Noc (1960, FP 38/66), Zatmění (1961, FP 15/66) a Červená pustina (1964, FP 15/67). Intelektuálnímu divákovi opět nabídl mnohovrstevné metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy a provokující k mnoha interpretacím (analogie Thomasových fotografií s pointilistickými plátny jeho přítele, skupinka mimů předvádějících „skutečný“ tenis bez raket a míčku…). Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií i filozofickým podobenstvím o nemožnosti rozlišit skutečné od imaginárního. Je také originální filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění: sekvence se zvětšováním a seřazováním fotografických celků a detailů je osobitou lekcí z filmového střihu, srovnatelnou s Hitchcockovou metodou fragmentárního vyprávění v Okně do dvora (1954, FP 1/90). Antonioniho snímek pak v tomto smyslu inspiroval jiné filmy, zejména Coppolovo drama Rozhovor (1974, FP 5/76) a De Palmův thriller Výbuch (1981, FP 6/92 - V), jež ovšem pracovaly se „zvětšeninami“ zvukových záznamů. Jako filozofická filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu pak Zvětšenina jistě předznamenala základní teze postmoderního umění devadesátých let. - Kompletní scénář filmu vyšel v překladu Evy Zaoralové ve sborníku Kuželník u Tiberu (Odeon, Praha 1989). – Autor předlohy se ve filmu objevuje jako jeden z bezdomovců.
-zk- Filmoý přehled 2003/2Autor/Zdroj: -zk-/Filmový přehled
