"Žena mých snů" byl v pořadí čtvrtý německý barevný film. Pro pořádek si vyjmenujme ty předchozí, které byly u nás uvedeny:
Münchhausen (Dobrodružství barona Prášila),
Lázeň na mlatě a
Dům u jezera. Následuje tedy barevná revuální féerie režiséra
Georg Jacoby "Žena mých snů" s
Marika Rökk v titulní úloze. Bylo zajímavé, že první německý barevný film
Frauen sind doch bessere Diplomaten - u nás nebyl uveden - natočil jej rovněž týž režisér s touž herečkou. Zkušenosti získané při první práci s "barvou" přispěly nemálo k zřetelnému pokroku, který mohl divák pozorovat na druhém Jacobyho pokusu v dosud přesně neprobádané oblasti filmové barvy. Ovšem i v tomto filmu převládal při použití barvy prvek dekorativní nad dramaturgickým.
Bylo to dáno již samotným obsahem filmu, který byl v pvní řadě zaměřený na zrakový efekt, při čemž dramatická funkce barvy nebyla ještě plně využita. Ostatně i filmový divák stále tehdy chápal barevný film v první řadě jako atraktivní technickou novinku a opíjel se barvou stejně, jako v prvních dobách zvukového filmu řečí a hudbou. Nad touto skutečností nebylo třeba se pozastavovat, neboť to bylo přirozeným prvním stupněm vývoje vnímání barevného filmu, o jehož budoucnosti a stálem technickém zdokonalování nebylo již žádných pochyb. Jacobyho revuální féerie ukájela divákův hlad po barvách až marnotratně. Bohatě výpravené a vždy stylově a charakteristicky zladěné jednotlivé revuální obrazy, v nichž
Marika Rökk hrála, zpívala a tancovala v nejrůznějších podobách s obvyklou přesností, technickou dokonalostí a s neporovnatelným osobním kouzlem, naznačovalo fantastické možnosti barevného filmu.
Scénáristé myslili i na diváka, který by byl přesycený pouze revuálními scénami filmu, a proto celkem logicky zapojili do středu filmu čistě veseloherní, až groteskní episodku náhodné návštěvy slavné operetní hvězdy v chatách dvou inženýrů, stavících kdesi v odlehlých končinách novou trať. Nepoznaná subreta sehraje oběma malou komedii, přičemž měla režie dostatek příležitostí k řadě čistě veseloherních situací, které se mnohdy pohybovaly až za hranicí vkusu (dialog o pahorku C5, starý a trochu nechutný vtip se sýrem aj.). Vcelku však je tato dějová vložka vítaným zpestřením jednoduchého děje, který je ostatně ve filmech tohoto druhu vedlejší věcí.
V rolích obou inženýrů dobře se charakterově rozlišují štíhlý a seriózní
Wolfgang Lukschy od mladokomicky laděného
Walter Müller.
Georg Alexander představoval svým osvědčeným způsobem beznadějně zamilovaného divadelního ředitele,
Grethe Weiser temperamentní komornou a
Inge Drexel venkovskou krásku. Vskutku výtečnou figurou premiérového návštěvníka načrtl trefně žoviální Jokob Tiedtke. Moderní taneční hudba
Franz Grothe dovedla uplatnit a vhodně umístit každý šlágr, zvláště, když má v Rökkové rytmicky tak skvělou interpretku. Kameraman
Konstantin Irmen-Tschet pořídil četné efektní obrazy s použitím zajímavých technických triků. Mimořádný úspěch, který měl u obecenstva tento první německý revuální barevný film pro své neporné atraktivní hodnoty, je zcela pochopitelný.
