Psohlavci

Je to spíše volná adaptace původní literární předlohy Aloise Jiráska. Ve zvukové éře českého filmu do roku 1935, patřil tento film jednak k nejlépe ptrovedeným kostýmním filmům, ale vynikající na tu doby byla skutečnost, že havní role obsadili nejlepší divadelní umělci.

„Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne zvu tě na boží soud!“ Kdo by neznal toto zvolání Jana Sladkého Koziny, coby vůdce chodského povstání, před svou smrtí 28. listopadu 1695. Naopak už se málo ví, že zvaný Kozina byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, svobodný pán Wolf Maxmilián Laminger z Albenreuthu. Ale to jen tak na okraj. Jeden z několika nejznámějších románu Aloise Jiráska „Psohlavci“, si podmanil své čtenáře především svým námětem, který je povyšován dodnes. Boj za práva a svobodu. Na příběhu je však nejzajímavější dějový vývoj, který má naprosto stejnou šablonu, jakou má příběh o Janu Husovi. Jestli je to úmysl Aloise Jiráska nebo je to skutečný historický fakt nechť posoudí sami historikové. Pro nás je nejdůležitější především obsah. První filmové zpracování z roku 1931, tedy v roce, kdy se začal v Československu používat zvukový film, je po technické stránce typický na svoji dobu. Zub času už sice na filmové kopii udělal své, ale i tak je škoda, že je zrovna tento snímek značně opomíjen a dává se přednost pozdější barevné verzi. Pro režiséra Svatopluka Innemanna to by jistě nelehký úkol, a to už kvůli zodpovědnosti ohromného rozpočtu. Z filmového hlediska má na třicátá léta ohledně žánru taktéž své kouzlo a impozantnost filmové tvůrčí sounáležitosti.