Ztracená stopa

V tom návalu filmů, které divák již viděl kdysi nebo vidí poprvé, film Ztracená stopa patří od režiséra Karla Kachyni patří k těm lepším. Eda Cupák hodně v začátcích své kariéry, Bek a Dítě již něco mají za sebou. Zajímaví pro mě byli Hrubý, Nedbal nebo Ilja Racek, ale asi ve třech scénách se objevila i Libuše Pospíšilová, kterou známe z Bakalářů nebo z Anny proletářky...

Tak soudruzi, nic proti soudruhům, ale já chvílemi nevěděl, zda se dívám na hraný film, či náborovou agitku. Po zhlédnutí bych do armády ihned vstoupil. Žádná buzerace, klid, žádný řev, a všichni jsou zde milí a příjemní. Moc nechybělo a budíček by byl vyhlašován formou prosby. Ne, žádný řev s píšťalkou, dusot, ječení a tak. Prostě vojín XY půjde po chodbě, otevře dveře na cimru a poprosí kluky, aby v klidu vstali, tedy pokud se jim chce, a šli za svými povinnostmi. Mají-li ovšem na to náladu, že jo. Jůůůůů, to by byl život. A ten výcvik psů! Lážo plážo. Něco o zabezpečení kotců? Pche. Kde jste slyšeli podobné blbiny. Jooo v kině, tam možná jo, Tady ne. Kór na hranicích. To už vůbec ne. Tak a dosti srandiček. Na začátku filmu je uvedeno, že byl film natočen za spolupráce pohraniční stráže. Tedy ti museli při sledování snad všichni umřít smíchy. Kde s filmaři takto spolupracovali? Kde jim řekli, že pošta se nosí jednotlivcům a nerozdává všem naráz. A to ji vojínovi ještě donese šarže. Proč jim na tom útvaru neřekli, jak vypadá skutečný výcvik služebního plemene? Prostě skutečnost nikde, a pohádka pro děti pokračuje. Dějově to ušlo, až na ty krpy v logice a jednání. A psi byli super. To je ovšem asi jediný klad celého filmu. Takže bohužel, za mne jde o neskutečně vylhanou krávovinu, byť zavání dobrodružstvím a krásnou přírodou. To oba po desíti kusech a tím končím.

Než se z génia Karla Kachyni stal renomovaný a svým způsobem absolutně nezaměnitelný režisér, musel točit bláboly poplatné tehdejší době. I jeho druhý film není výjimkou a příběh o pohraničnících, kteří zodpovědně brání svoji vlast trpí ideologickou nášivkou. Dramatický konec lapení zákeřného nepřítele státu v podání Ilji Racka oslavuje jejich práci a obranu státních hranic. I přesto film má jakous takous dobrodružnou rovinu a cvičením psů pohraničníky aspoň lehce zaujme. Kamera už vystrkuje růžky a probouzí nadějnou budoucí práci Jaroslava Kučery. Líbila se mi i moudrá bačova slova v situaci, kdy k němu přijde zamilovaný mladý pohraničník Pavel Kříž (Eda Cupák) a svěřuje se mu s trably se svou dívkou. Na to mu odpoví následující slova : "Bolesť je ako búrka, zahrmí a potom zase slnko svítí..."

Padesátá léta na západní hranici,napínavá služba pohraničníků a jejich pomocníků psů.Film ukazuje život na hranici.