Vstup zakázán

Malé překvapení v dosud neviděném českém filmu. Dvě povídky, které vypráví klasické příběhy ze života vojáků u hraniční stráže. První povídka je lépe zpracovaná, námět Rudolf Kalčík (Král Šumavy), režisér Jan Němec v malé roli nešťastného vojáka. Ve druhém švarná Jiřina Švorcová s fešným knírkem, který je nejvíce zřetelný v šeru a v nočních záběrech. Kladem filmu je určitě to, že není tolik zatížený politickými kecy a soudružskými vztahy.

Tak jsem si myslel, že když opustím historické filmy páně Vláčilovy, že to bude něco jiného. Není. Opět ty dlouhé záběry, pomalý děj, a stagnace. Mladý vojáček ví že jde o kejhák, ale mazlí se s koulí. Boooože. A pokračuje to ještě hůř. I takový umělec (jak pro koho) musí do svého díla zamotat ten starý „problém“ toho, že v armádě není volno, kdy si baba smyslí. Ta prská jako kdyby za to mohl manžel. Ona neví, že si brala vojáka, ona za to nemůže. Měl svini chytit za gágor a prostě ji vyrazit z baráku, aby se šla živit prací. A pak zas baba ječí, co má dělat, když už kluk zmizel. Asi hlídat, ho měla. Tak primitivní a stupidní příběh jsem od pana Vláčila opravdu nečekal.

Režisér Vláčil už od začátků své tvorby kladl důraz na poetiku příběhu a to je vidět i v první kratší povídce tohoto snímku, kde se moc nemluví, záběry přírody převažují a hudba je velmi kontrastním doplňkem k příběhu. Oproti tomu režisér Vošmik se více věnoval hlavním hrdinům, rozebíral jejich pocity a potřeby a využil dětského hrdinu jako jednu z hlavních postav, která významně zasáhla do katarze filmu. Ostatně na dětské hrdiny se zaměřoval v celé své tvorbě a druhá povídka tohoto filmu nebyla výjimkou. Celkově snímek na to, že obsahuje dvě povídky, není moc dlouhý, budoucího režiséra Jana Němce jsem v první povídce nepoznala ani omylem a Jiřině Švorcové to docela slušelo.