Teď zas my

Zpočátku takové spíše agitační, ale pak se děj začne motat kolem peněz, a to už jej jiná. Svěží komedie podle mne, a žádné drama. Líbilo se a pobavilo. Jen ta Štěpničková je tam děs, ale nejde z ní hrůza jako jinde.

Jednou a vícekrát dobrovolně opravdu ne. A nic na tom nezmění relativně vtipná dvojice staršího pana účetního a mladšího pana korespondenta. Také jsem pro jistotu zkontrolovala rok výroby filmu. Ty agitační řeči mne opravdu mátly, člověk by řekl, že je tak o deset let později, ale tam už by zase sklářský synek neměl co řešit.

Velice nenáročný dramatický příběh natočený částečně již v době okupace. Nevěrohodný příběh o vztahu staršího majitele sklářské továrny a jeho zaměstnanců – dělníků a administrativních úředníků. Do příběhu zasáhnou i zamilovaná vychovatelka Amálka, která se stará o dceru majitele firmy. Dále je tu přidrzlý továrníkův syn, který se snaží prosadit moderní metody do chodu továrny. Furt se tu hází slovem „racionalizace“. Možná by se dalo napsat, že se jedná o sociálně kritický snímek. Ale prdlačky. Autorem scénáře je Čeněk Šlégl. A ač si jej jako člověka vážím, tak jeho texty doopravdy nejsou žádným velkým duchaplným uměním. Např. scéna ze soudního procesu. V podstatě se tu chce po obviněné z krádeže peněz, aby dokazovala svoji nevinu, místo, aby obžaloba dokazovala její vinu. Vrcholem bolesti sledování snímku je však scéna poslední. Kdy se v ději skočí o skok o nějakých dvacet let dopředu. Ty dialogy by mohly být součásti jednoho ze stupňů práva útrpného. Film je to dost neznámý. Jeho kvalita je nízká.

Opravdu jednoduchý příběh. Tento film vás určitě ničím neobohatí. Jako odpočinkový snímek ho však mohu doporučit. To znamená sednout si, oprostit se od všeh starostí a sledovat film tak jak je natočen. Hlavně si nelámejte hlavu zda jsou scény reálné a jen odpočívejte. Možná zjistíte že čas strávený u tohodle filmu byl docela příjemný.