Tři tuny prachu

Včerejší televizní preméra staršího českého filmu mě překvapila. Nejen tím, že všichni hlavní hrdinové hulí jedno cigáro za druhým a přitom jednají o zlepšení ovzduší v Ostravě, kterou má nová elektrárna zatížit 36 procenty spadu popílku. Ale také krásou českých hereček Bohdanové, Medřické a třeba i Jarmily Krulišové. To mi trochu vynahradilo sledování průměrného filmu.

Hudba jak u nerváku a při tom se nic neděje. Nezajímavý snímek v šedivém podprůměru. Škoda promarněného času.

Na tomto filmu mne zaujaly dvě věci - oklepávání popílku ze značky, to tedy potěší taková vrstva:-( A pak výborný dialog: "Chci se rozvést. To ti nedovolím" Máme odpovědnost. Jsme komunisti. A straníci..." Potěš na druhou. Dobře, tak ještě třetí věc, proutník Lubora Tokoše s hysterickou manželkou Danou Medřickou. A bramborovou medaili získává "daleká" cesta...z Prahy do Ostravy. Ať žije pendolino.

Uvědomělý boj o popílek na Ostravsku, který je svým způsobem nadčasový. Jediná změna je, že se do toho už neplete UV KSČ. Je ho v ovzduší moc a tak se s tím musí něco dělat. Příběh si nevšímá jen tohoto problému. Scénárista do děje zakomponoval i mezilidské a partnerské vztahy. Výsledku to však nevadí. Vše je v dobré souhře. Určité věci na dnešní dobu již přijdou dosti úsměvně, ale taková hold byla doba. Karel Höger opět prokázal svůj herecký um. Svým způsobem se ještě jedná o agitku, přesto nechápu, že je tento snímek pozapomenutý. Ani dnes vůbec ničím nezaškodí.