Smutná komedie Život v sedmém nebi je třetím celovečerním snímkem nezávislého amerického filmaře Toma DiCilla, s jehož jménem jsme se zatím setkali jen u Jarmuschova filmu Podivnější než ráj (1984,), na němž pracoval jako kameraman. - DiCillo označuje svůj film za moderní bajku, zbavenou morálního ponaučení (viz jméno hlavního hrdiny, odkazující ke slavnému francouzskému autorovi). S lehkou komediálníí nadsázkou tvůrce vypráví o upjatém, sucharském elektroinženýrovi, pro nějž znamená velkou vnitřní proměnu setkání s excentrickým mladíkem. - Ve svém okolí neoblíbenější Fountain, pracující na zařízení zapadlé továrny, si jednou uvědomí, že stárne.
Shodou okolností nečekaně získá pár dnů volna a v podivném duševním rozpoložení se vydá na cestu americkým venkovem. Po nostalgické vzpomínce na dětství u zdevastovaného letoviska muž narazí na svérázného Buckyho Kida, bydlícího stranou od lidí a vyznávajícího spontánní způsob života. Během velmi krátké doby se Al dokáže oprostit od svých nesmyslných zásad... - Děj filmu v hrubých obrysech vychází z klasických příběhových schémat: odehrává se zčásti na cestě, a zčásti je vyprávěním o sbližování dvou rozdílných "světů ". Stojí však na originálně vystavěných charakterech a situacích. V postavě Buckyho Kida tvůrci s rozkošíí boříí tradíčníí pojetí kladný;ch a záporných hodnot: bezstarostný mladík bez výčítek svědomí krade, obchoduje na černo, holduje brutální podívané v televizi a dopouští se dalších prohřešků, avšak zároveň oplývá takřka nadpřirozenými schopnostmi, jež bývají nejen v západním myšlení vyhrazeny duchovně založeným či asketickým bytostem. Naproti tomu Al Fountain
v přesvědčivém ztvárnění Johna Turturra je sešněrován (snad vlivem naznačených necitlivých výchovných metod svého otce morálními "předsudky" a každodenními návyky, jež však podrobí velké zatěžkávacř zkoušce. - DiCillo obratně zachází s prostředím, které u něj získává jemný symbolický přesah (očistná koupel v jezeře tajemná zahrada kolem Buckyho příbytku, plná bizarních dřevěných a keramických výtvorů. Život v sedmém nebi se svým pozitivním
vyzněním a uvolněnou atmosférou odlišuje od velkorozpočtových hollywvoodských produkcí a také od většiny nezávíslých snímků, obracejících se často k odvrácené tváři dospívajících generací (např. Předměstí, Kids, Idiot Box,¨Zkurvená generace...).
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
Kdyby Al Fountain přestal existovat, málokdo by se rozplakal a mnozí by si toho ani pořádně nevšimli. Ba dokonce by si někteří oddechli, neboť jeho život, podobající se pravidelně natahovaným hodinám, přesně a nemilosrdně odměřuje čas sobě i jiným. Ne nadarmo mu jeho žena přezdívá "Mr. Clockwork", syn pravidelně zkoušený z malé násobilky servilně hledá důvody, proč nemá chtít jako dárek rachejtle a prskavky a disciplinovaní podřízení ho ve svém pracovním volnu hodnotí jako zapruzeného onanistu, který by zmrazil atmosféru i na mejdanu přátel žehu.
Al Fountain je inženýr, manžel a šéf, žije v téměř dokonalé izolaci svého perfekcionismu (který jde všem kromě něho na nervy), zásadně nosí bílé košile, právě si našel první šedinu - a vzápětí si vzpomněl na jedno hezké místo z dětství u jezera Splatchee. Neptejte se mně, kde je v tom logika, fyziologická zákonitost nebo freudovský imperativ. Ve fádní entitě zvané Al Fountain to prostě takto proběhlo a došlo k nekontrolovatelné reakci, při které poprvé zakusil, jaké je to rozjet se bezstarostně na zpátečku vpřed. A tak místo ke své rodině zamířil poněkud dezorientovaný Al k jezeru svého dětství a přestože nevěděl, co tam jede vlastně hledat, nečekal, že najde jen mrtvou tůň, páchnoucí formaldehydem. Psychoanalytik by určitě vysvětlil, proč si pak spletl sex po telefonu s linkou důvěry, a se zaskočenou slečnou (která je placená za úplně jiné slovní figury) si proto moc nepoklábosil. Jenomže ve chvíli, kdy ztrátu poslední (a dokonce placené) komunikace hrozila vystřídat ztráta identity, potkal mladého "přírodního léčitele" Kida, který žije v lesích, neplatí daně a po večerech chytá do sametové krabičky měsíční světlo...
Kameraman, režisér, scenárista a herec Tom DiCillo (který je právě ve věku svého životem zaskočeného hrdiny - * 1954) s chápavým nadhledem, laskavou ironií a jistou genetickou spřízněností vypráví o tom, že dokonce i slepá kolej má někde svoji výhybku. Zarostlou divokou trávou a zrezivělou minimálním používáním. Když jí dokážete přehodit, můžete projet i na červenou. Není to, pravda, příliš bezpečná jízda, takže vás jako Ala občas v baru spráskají místní maníci - ale je rozhodně zábavnější, nežli si po večerech v hotelovém pokoji podškrtávat v příručce o bezpečném sexu. Dívky, které zabloudí do Kidova lesního doupěte, lásku potřebují i rozdávají stejně jako Al, jehož sucharství rychle taje při milování pod barevnými žárovkami v korunách stromů. S citem pro jemné pointy a subtilní atmosféru souznění s touhle očistnou lázní elementárních pravd a základních instinktů vypráví DiCillo vlastně docela obyčejný příběh. Činí tak s pochopením, ke kterému se rádi připojíte, v duchu magického realismu svých krajin s vycpanými jeleny a měsíčního světla, jež ulpívá na vstřícném sametu. I vám tam bude dobře, vedle věrohodného Johna Turturra, spáče, který včas procitl, aby i vás vybídl k probuzení. S přehledem zvládl obě základní polohy své role (předtím a poté) a dělá všechno pro to, abyste uvěřili jeho proměně - a přáli ji jemu i sobě.
Život v sedmém nebi (s úspěchem uvedený i na letošním MFF v Karlových Varech) je malý, neokázalý film, přicházející jako milé pohlazení po duši. Kdo tvrdí, že něco takového nepotřebuje, zasloužil by si pravidelné koupele ve formaldehydovém jezeře Splatchee.
Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema