Střelci na útěku

Když losangelský detektiv Stan zastřelí při policejní akci syna čínského mafiánského bosse Weie, je najmut zkušený zabiják John Lee, aby splatil krvavý dluh stejnou mincí. Jenomže Lee nedokáže chladnokrevně zastřelit Stanova syna a sám se tak stane živým terčem Weiových pistolníků. Spolu s kurážnou padělatelkou dokladů Meg vítězně bojuje ve volném hongkongském stylu s přesilou nažhavených hlavní: za svůj život, záchranu své rodiny i Stanova sedmiletého syna, na kterého pomstychtivý Wei nasadil nelítostný zabijácký tandem. Ale profesionál John zná všechny gangsterské triky a ví, že svoji vzpouru musí dovést až do konce. A tak, podle hesla - "Zabij nebo budeš zabit" - směřuje k rozhodujícímu souboji se samotným Weiem. Autor/Zdroj: /Cinema Z pracovního nasazení Johna Leeho by si většina z nás mohla vzít příklad. Své řemeslo vykonává rychle, spolehlivě a stylově. Zabije kohokoliv a kdekoliv. Jako každý správný profesionál má také své zásady. Mezi ty hlavní (hned po "střílej, dokud neuvidíš mozek" a "měj u sebe vždycky nejmíň šest pistolí") patří i leonovské pravidlo "děti ne". A tak John Lee sundává ukazováček ze spouště, ukládá odstřelovačskou pušku zpět do pouzdra a mizí mezi stromy. Ale sám ví, že před pomstou za nesplněný úkol ho žádné stromy neskryjí. Ani když jsou to duby. Ani když jsou to smrky, kaštany, jedle, lípy, jilmy, borovice, dokonce ani když jsou to sekvoje obrovské. Mafiánský kápo Sammy Hunt bude chtít jeho hlavu. Takže si John Lee musí zahrát na Houdiniho a zmizet ze země. A podle všech zákonů schválnosti zrovna ve chvíli, kdy se jeho polaroidová momentka objeví na počítačovém monitoru padělatelky Meg Coburnové a od nového pasu dělí Johna Leeho jen pár falešných razítek, roztrhává dveře výstřel z brokovnice a do padělatelčina úkrytu vráží Huntovo popravčí komando. John Lee reaguje jako obvykle a ani Coburnová nezůstává pozadu. Dva lidé, kteří si právě vysloužili čelná místa na Huntově seznamu smrti, spolu zabočili do jednosměrky, která má místo patníků mrtvoly. Režisér videoklipů Antoine Fuqua si zrovna říkal, že je nejvyšší čas natočit první celovečerní film, když na vánoční párty Olivera Stonea neočekávaně narazil na hvězdu svých oblíbených filmů The Killer a Hard-Boiled. Fuqua se rozhodl na místě a okamžitě: svůj první film chci natočit s Chow Yun-Fatem. A protože byl tou myšlenkou dostatečně posedlý a sehnal si ty správné producenty (například jistého Johna Woo), tak se mu to i podařilo. Už úvodní disco přestřelka nám dá jasně najevo, že si Fuqua vytyčil nelehký úkol: přesadit Chow Yun-Fatovu "killerskou" image do hollywoodské půdy a zasít tak Chowovu slávu i mimo okruh Číňanů a obdivovatelů hongkongských akčních filmů, mezi obyčejný divácký lid. Zkrátka se jedním filmem pokouší v mezinárodním měřítku o to, co se v Hongkongu rodilo několik let a za přispění takových tvůrců jako je John Woo nebo Ringo Lam. Ne že by se nesnažil: Chow Yun-Fatova silná osobnost je sama o sobě přirozeným těžištěm celého snímku a režisér to vydatně podporuje obřadným snímáním, důrazem na hrdinovy nadlidské smrtící schopnosti a necouvne ani před těžkou seagalovskou mýtizací (vzpomeňte si na hlavního padoucha z Přepadení 2: Temné území: "Nikdy jsem se ničeho nebál, ale ON mi nahání hrůzu" či na jinou hlášku z kterékoli seagalovky). Svým úsilím vystavět kultovnímu herci co nejvelkolepější pomník se ale Fuqua ochudil o Chow Yun-Fatovu schopnost ironického shození a smyslu pro tradičně bezprostřední asijskou komiku - ke své vlastní škodě, protože film by nějaké to odlehčení (hlavně v konverzačních scénách) potřeboval jako sůl. I bez toho ovšem Chow Yun-Fat snímku kraluje a s přehledem vytváří dalšího ze své řady tichých zabíječů s bojovou taktikou typu "kobercový nálet na Vietnam". Jeho partnerka Mira Sorvinoová dělá co může, aby ve stínu "přestřelkového Baryšnikova" (jak Chow Yun-Fata sama nazvala) neuvízla a docela jí to i jde: můžete zapomenout na krotce kvokající prostitutku Lindu z Allenovy Mocné Afrodíté, za níž Sorvinoová dostala Oscara; její potetovaná tvrďačka s žiletkou na krku nám naznačuje, proč s ní Quentin Tarantino vlastně chodí. Zato protihráči ústřední dvojice jsou odsouzeni do rolí pouhých manekýnů na módní přehlídce zavilých výrazů - což zamrzí o to víc, že tentokrát nastoupili v silné sestavě nízkonákladových drsňáků: Jürgen Prochnow (Ponorka, Šílenství) jako Huntova pravá ruka, Michael Rooker (Cliffhanger, Flákači) coby buldočí policajt a Danny Trejo (Desperado, Con Air) a Til Schweiger (4% muž v akci) jako duo supertvrdých likvidátorů. Pokud postavíte Střelce na útěku do ringu proti tomu nejlepšímu z Chow-Yun Fatovy filmografie (Lepší zítřek I a II, City on Fire, The Killer, Hard-Boiled), bude to K. O. během několika sekund. Na druhou stranu, jestliže proti nim nasadíte třeba Chowův poslední hongkongský epos The Peace Hotel, mají šanci vyhrát na body (přestože ve Střelcích na útěku není žádná scéna, ve které by Chow Yun-Fat postřílel samopalem čtyřicet padouchů). Střelci na útěku patří k tomu lepšímu, co Chow Yun-Fat dosud natočil - a hodnocení by mohlo být ještě vyšší, kdyby nebylo odbytého scénáře. Tuctový výrobek, smontovaný z tisíckrát použitých žánrových součástek na běžícím scenáristickém pásu (s několika ledabyle zamaskovanými dějovými klopýtnutími) je betonovým kvádrem, který táhne snímek dolů k průměrnému béčku. Fuqua se to snaží vyrovnat nadupanou režií: pálí do diváka ze všech videoklipovým střelivem naládovaných zbraní, obřadně zpomaluje a práská střihy v divokém rytmu. Tak strhující debut jako třeba v případě Michaela Baye to sice není (je tu také rozdíl ve váhové kategorii rozpočtu), ale pořád ještě je to silný nadstandard konce devadesátých let, na jaký se například (když už jsem v tom srovnávání) vyšeptalí veteráni jako Peter Hyams či George P. Cosmatos zřejmě už nikdy nezmohou. Tvůrci Střelců na útěku (s výjimkou již zmiňovaného scenáristy) zkrátka šlapali na plyn, co to dalo, a podařilo se jim z levného sporťáku vymáčknout nečekaně slušnou rychlost, která by se měla odrazit na policejních radarech většiny příznivců žánru. Autor/Zdroj: Kopřiva Štěpán/Cinema