Tornádo Budy

Máloco funguje v dětském, popř. rodinném filmu tak spolehlivě jako kombinace dítěte a zvířete. Partnerství je to do té míry prověřené a vděčné, že už tvůrci mnohdy ani necítí potřebu přílišného experimentu a stavějí na přitažlivosti dané dvojice jako takové a využívají přitom pevných klišé, která se film od filmu opakují s železnou pravidelností a liší se pouze nepatrně, v závislosti na druhu a nadání dotyčné zvířeny. Dítě je totiž logicky znevýhodněno, neboť podobné snímky rozlišují pouze podle druhu (chlapeček/holčička) anebo stupně roztomilosti (rošťák/slaďoch). Ať už tedy tvůrci přivádějí na scénu klasického psa či kočku anebo zabrousí na pole exotičtější např. s kosatkou či lachtanem, můžete se bez většího rizika spolehnout na to, že zvířátko bude vytrženo ze svého přirozeného prostředí (ukradené, zatoulané, ztracené...) a jeho osud a štěstí leží plně v rukou dítěte. To bude zase pro změnu poloviční anebo nejlépe úplný sirotek a bude zcela nepochybně citově strádat. Jediným přítelem se mu stane opuštěné zvíře, přičemž oba musejí překonat počáteční nepochopení dospělých a nezbytné úklady záporných postav, aby jejich závěrečné objetí mělo teprve ten správný říz. Vyloučena není ani záchrana života jedním či druhým z kamarádů, nejlépe obou navzájem. Mravní ponaučení je přítomno vždy. A přestože tvůrcům snímku Tornádo Budy lze vyčítat leccos, originalita mezi jejich hříchy rozhodně nepatří, takže už v podstatě víte, co vás čeká. Zbývá jen dosadit do vzorce - dítě: chlapeček, slaďoch, otec zkušební pilot zahynul při leteckém neštěstí, rodina se stěhuje do nového města, kde Josh nikoho nezná, což ho v kombinaci s vrozenou plachostí staví do nevyhnutelné pozice outsidera. Zvíře: zlatý retriever jménem Budy, kterého osud zbavil jeho pána, smutně špatného klauna Norma, jenž v tomto případě vystupuje také jako padouch (jehož jediným úkladem je to, že se domáhá vlastního majetku). A je to. Jediným původním vkladem tvůrců je pak skutečnost, že Budy umí hrát basketbal, což představuje jednak atrakci pro dětského diváka a jednak zdroj sblížení s Joshem, který shodou okolností basketbal nade vše miluje a snaží se (dlouho neúspěšně) dostat do školního týmu. Nesmíme ovšem pominout ani význam sportu z hlediska výchovného, protože kde jinde by Josh zjistil, že "jsme tým". Nechci vypadat jako cynik, ani tvrdit, že film, plný klišé, nemůže fungovat. Záleží jen na tom, jak si tvůrci s danými klišé poradí. Pravda je ovšem taková, že největší kapitál snímku, totiž Budyho schopnost hrát basketbal, tvůrci ledabyle promarnili tím, že ho zapojili do děje až v dobré polovině filmu, a zbytek popravdě řečeno za natočení ani nestál. Historka o přátelství osamělého kluka a jeho psího kamaráda není ničím výjimečná, a na zajímavosti jí nedodává ani zpracování, značně rozvleklé a pokulhávající v tempu, a omezující se na standardní situace, nepříliš nápaditě pracující s "významnými" detaily dětských oči a roztomilým vlhkým čenichem, popř. dojemnými záběry dětské postavičky a cupajícího čtvernožce. V tomto kontextu překvapivě nefungují ani čistě komické až groteskní situace, plynoucí z destrukčních schopností zvířete v domě či kdekoli jinde. Komickým materiálem shledali bohužel tvůrci i klauna Norma, který se potácí v sérii katastrof a těžko si pak cenit vítězství nad ním coby zlem. Kdyby Budy uvízl v síti schopného scenáristy, který by dokázal využít jeho nepopiratelného osobního šarmu a sportovních schopností, a který by uměl napsat kompaktní příběh s nezbytnou dávkou rafinovaného sentimentu, mohli na tom všichni jen vydělat. Takhle jenom riskujete, že pokud váš pes do konce filmu neusne, bude chtít taky takové čtyři malé botičky, což vás přijde pekelně draho. Autor/Zdroj: Hejlíčková Iva/Cinema