Palmetto

Režisér Volker Schlöndorff natočil svůj nejnovější film Palmetto poněkud překvapivě podle kriminálního románu "béčkového" spisovatele Jamese Hadleyho Chase (1906-1985). Příběh bývalého novináře, jenž se po propuštění z vězení zaplete ve floridském městě Palmettu do fingovaného únosu milionářské dcerky a do následných vražd převedl tvůrce na plátno bez své obvyklé snahy o metaforické vyjádření či o postižení filozofického rozměru tématu. - Žurnalista Harry Barber kvůli existenčním problémům a pod jistým tlakem přistoupí na návrh mladé manželky nejbohatšího muže v okolí Rhey Malrouxové, aby spolupracoval na vymáhání výkupného za jeho dceru z prvního manželství Odette. Ta je sama jedním z organizátorů fingovaného únosu. Avšak poté, co je Odette nečekaně a záhadně zavražděna, se Harry začne propadat do začarovaného kruhu problémů. Postupně zjistí, že v celém komplotu se někteří z kompliců vyčkávají za někoho jiného, a že on sám je jen jednou z plánovaných obětí, na niž má být svalena vina... - Snímek je stěží něčím víc než profesionálně odvedeným thrillerem ve stylu černého filmu, jenž je v poslední době opět v módě. Svůj prostor využívají herečtí představitelé,Woody Harrelson jako otrý chlapík, jenž se ovšem nemůže ubránit vlivu okolností, a Elisabeth Shueová, Gina Gershonová a mladá Chloe Sevignyová (u nás známá z filmů Kids a Můj nejmilejší bar) v rolích tří odlišných, avšak sexuálně velmi atraktivních žen. Meze žánrového průměru však Schlöndorff překračuje jen v jediné, ironicky pojednané vrcholné scéně s kyselinovou "lázní". Autor/Zdroj: /Filmový přehled "Chci zpátky svý dva roky," hecuje se čerstvě propuštěný Harry, který místo Pulitzerovy ceny dostal nezasloužený trest za to, že místním bossům nakoukl příliš důvěrně pod sukně. "Hezky voníš a chutnáš," vytáčí ho jeho přítelkyně, umělecká kovářka Nina a olizuje z něj poslední kapky vězeňského potu. "Mám pro tebe džob - jestli na to ovšem máš," provokuje ho platinová krasavice Rhea a široce se rozkročí, aby se přesvědčil, že jí do žádné z atraktivních tělesných dutin místní šerif nenainstaloval štěnici. Kdo by se divil, že dvouletým půstem zmožený Harry nakonec rezignoval a s akcentem drsňáka (kterým ve skutečnosti nikdy nebyl a nebude) řekl: "Jdu do toho!" V té chvíli udělal jedno z nejhorších rozhodnutí svého pohnutého života. Na takto nahozeném půdorysu, volně převzatém z předlohy klasika "černých" příběhu Jamese Hadleye Chaseho, je vybudována topografie zparchantělé jihokalifornské díry City of Palms zvané Palmetto (která by mohla být družebním zapadákem pošahaného "ghost townu", ležícího na Stoneově U-Turnu). Je to slušná kulisa pro "film noir", s ospalým barem, kde ztracená existence Harry utápí v laciném bourbonu své poslední šance, bílým palácem na návrší za městem, v němž milionář Malroux umírá na rakovinu a nymfomanka Rhea touhou po velkých penězích a drsných chlapech - a opuštěnou pláží s chatrným bungalovem k pronajmutí a proleželou postelí, na které je možné vraždit i milovat. Tahle kulisa si říká o příběh chlápka, který se rozhodl za padesát táců překročit vlastní zlomený stín a zaplést se do "nevinného" fingovaného únosu, který ovšem nečekaně skončil mrtvolou podnikavé sedmnáctky v kufru vypůjčeného cadillacu. Dříve než chlápek zjistí, že je jednou z figurek chladnokrevně krvavého maňáskového spektáklu, veze se v průšvihu, potvrzujícím starou zkušenost, že tam, kde jde o velké peníze, jde také většinou i o život. Problém je v tom, že tento příběh převedl do filmového scénáře klopýtavý vypravěč E. Max Frye, jenž přičinlivě nadrásal hodně průměrný a málo černý thriller s několikanásobnou zápletkou, kterou snaživě šmodrchají krásné a nebezpečné dívky a jejich sexem zpitomělí komplicové. Možná mu nedošlo, že i černá může mít více rafinovaných odstínů, a tak vytvořil spíše nechtěně našedlou parodii na "film noir", která sice pracuje s jeho atributy, ale postrádá jeho atmosféru a apel. A tak disciplinovaný antihrdina Harry odvádí svůj díl povinných vnitřních monologů, které bez vtipu, nadhledu a sarkastických point klasiků drsné školy nic neřeší a o ničem nevypovídají (stejně jako většina popisných dialogů) a slibně vykonstruované schéma se nedaří naplnit hodnověrným obsahem, v němž jen sem tam probleskne odlehčený nápad (amatérské topení psacího stroje). Preludování správně černých tónin příliš neladí ani v závěrečném koketování s koupelí v kyselině a poněkud překotném pseudo happy endu. Z nedotaženého scénáře nedokázal nic zvláštního vydolovat ani zkušený oscarový režisér Volker Schloendorff (Plechový bubínek), který bloudí napříč žánrem a snaží se stmelit jeho fragmenty do konzistentnějšího slepence. Dlužno podotknout, že více se mu to daří při zprostředkování fatální atmosféry a dusné žádostivosti erotických sekvencí, nežli při interpretaci vlastní story a vedení herců, kteří své party spíše recitují nežli prožívají. Poněkud jednosměrné ženské role testují odolnost Harrelsonova libida: ve srovnání s hypnotickým sexy šklebem (jinak sympatickými parametry obdařené Elisabeth Shueové) působí přece jen kontaktněji civilnější projev Giny Gershonové. A přestože Harrelson v téhle přesilovce dělá (v rámci scénářem předepsaných koitů) co může, přece jen ve vás může vzbuzovat otázku, proč by vám vlastně měl být sympatický?! Jistým pozitivem tohoto nezdařeného pokusu o postmoderní film noir je, že na tuhle partu nadržených a po solventnosti prahnoucích pošuků z Palmetta rychle zapomenete. Jen obtížně bych hledal další, výrazněji úlevné plus. Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema