Byl jednou jeden polda III - Major Maisner a tančící drak

Bláznivá komedie režiséra a producenta Jaroslava Soukupa Byl jedinou jeden polda III - Major Maisner a tančící drak! je třetím dílem filmové série, inspirované americkou policejní akademií a jinými komediemi z policejních kruhů (viz Byl jednou jeden polda ve a ByI jednou jeden polda II - ngajor Maisner opět zasahuje! ). Svérázný major Maisner se tentokrát střetne se svým dvojníkem, který jej nahradí na postu šéfa policejní stanice ve Svitavách i na místé šéfa pobočky Interpolu, navenek fungující jako policejní psychiatrická léčebna. K záměně dojde během Maisnerovy mise v Bangkoku, když potrhIý náměstek ministra vnitra spolu s majorovým zneuznaným konkurentem Hrubcem na dálku zařídí, aby Maisner putoval do thajského vězení. Místo něj do České republiky přiletí všeho schopný, avšak snadno ovladatelný dvojník s minulostí kriminálníka, jenž se od skutečného Maisnera odlišuje jen vytetovaným obrázkem tančícího draka a zálibou v pojídání živých much. Proti plánu spiklenců se všk skutečnému a nezničitelnému majorovi Maisnerovi podaří utéct... - Tvůrci tentokrátt těží hlavně z motivu záměny osob, jejímž následkem jsou vršící se zmatky. Obě "nerozeznatelné" postavy autoři s přehledem rozlišují s pomocí několika detailů (tetování, lapání much, odlišné reakce a pokyny Maisnera a Tančícího draka). Soukup a jeho spoluscenáristé jsou si zjevně velmi dobře vědomi možností a pravidel bláznivéé komedie. Uvnitř žánrové nadsázky se ovšem nedokázali adekvátně "rozmáchnouť k výraznějším situacím a gagům. Patrně pod tlakem mediálního trhu se ostatně snažili vytvořit co nejstravitelnější dílko. Svou roli hraje též poněkud nedůsledná dramaturgická výstavba děje (po rozřešení Maisnerova problému s dvojníkem se zápletka obrací zcela jiným směrem, do konfliktu s agentkou FBI Simonou). Díky postavám, jež vyvolávají komický efekt svou hloupostí či naivitou (ministr vnitra a jeho náměstek, kapitán Hrubec, nadporučík Kuře, psycholožka Kudláková) má Soukupův snímek blízko k žánru tzv. buranské komedie. V českém prostředí jsou milou výjimkou použité odkazy na jiné filmy, ať už jde o předchozí díly "poldovské" série nebo o klasická díla světové kinematografie (Psycho, Vpravé poledne). - Jaroslav Soukup označil snímek za posledni dobrodružstv majora Maisnera. Nevyloučil ovšem, že se k postavě potrhlého policisty; který se dosud objevoval pravidelně po dvou letech, s větším časovým odstupem přece jen vrátí. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Jmenuje se Maisner, Václav Maisner. Za seskok do jezera dostal hodinky, vedl střední policejní školu v pražských Hrdlořezích, odhalil agentku FBI, rozvrátil řady newyorské policie, většinu svých nejbližších spolupracovníků přivedl do blázince a vedle toho se stihl stát náčelníkem Interpolu pro střední Evropu a přilehlé asijské země... Jeho svérázné kousky se staly nejzářivějšími kapitolami dějin světové policie i českého školství! Vždycky se držel jednoduchého hesla "Škola hrou!" a vždycky vyhrál. Nelehký úkol jeho přísně tajné thajské mise - dostat do blázince šéfy místních opiových gangů - probíhal bezproblémově, dokud nenarazil i v těchto dalekých krajích na všemocná chapadla české mafie. Zatímco sám se ocitl v temné kobce thajského vězení na kulatých 55 let, na ruzyňském letišti delegace, vedená samotným ministrem vnitra, vítala jeho dvojníka. Muž, do posledního detailu tváře i záhybu bříška podobný Maisnerovi, si bere Mistrovu identitu, aby drogový kanál z Asie přes Svitavy až do Jihlavy mohl fungovat dál bez jakýchkoliv zbytečných komplikací. Major Maisner je ovšem mužem převleků i činu, takže brzy začíná být na českomoravském pomezí horko a v tuzemské centrále Interpolu, která nese kvůli utajení podobu Psychiatrické léčebny Policie České republiky, se začínají dít nevídané věci. Falešný dvojník podléhá magickému kouzlu promované psycholožky magistry Kudlákové, Boženka tápe v Mistrových nečekaných citových proměnách, nadporučík Kuře skládá básně a bojuje za zařazení milované kozičky Aničky do řad českých policistů, kapitán Hrubec cítí, že se mu prsa začínají nalévat mlékem, náměstek Dostál trpí fóbií, že ho sežere kočka, místní starosta shání jezevce a jeho vilná manželka bere bokovku v cele předběžného zadržení, kde je jen hluboká tma a jedna obyčejná pryčna! A samotný major Maisner? Pochopitelně se drží oblíbeného hesla "Škola hrou", ačkoliv začíná nebezpečně podléhat podivné schizofrenii, že Maisnerové jsou tu dva a ten druhý chytá a jí mouchy. Brrr! První díl Poldy se otevřeně přihlásil k americkým Policejním akademiím jako svému inspiračnímu zdroji, druhý díl vyzkoušel půdorys četníkovských komedií Louise de Funcse a díl třetí se (konečně?) vrátil k tradici českých filmových komedií především tím, že děj filmu přenáší do malebných exteriérů českého maloměsta. Oproti předchozím částem se ale mění i princip zápletky, tentokrát nejde o pátrání (ani po agentovi FBI, ani po zázračném počítačovém čipu), ale o míjení dvou Maisnerů, kteří o sobě nevědí. První nemá o tom druhém nejmenší tušení, druhý se domnívá, že první hnije v bangkokské base. Kámen úrazu je v tom, že Maisner-hračička a Maisner-žrout much jsou absolutně k nerozeznání (kromě vytetovaného draka pod paždím), tudíž divákovi značně komplikují správnou identifikaci a tím i orientaci v příběhu. Maisner-žrout much neměl přejímat některé typické projevy Maisnera-hračičky, ale naopak ještě víc se zaměřit na pilování odlišujících detailů. Slabým místem scénáře, na které měl dramaturg filmu včas upozornit, je i prostřední pasáž filmu, která se divákovi může protivit tím, jak se znovu a znovu vrací k sexem posedlým nymfomankám (Kudláková, starostová a částečně i učitelka), toužících po ukojení. Režijně lépe opentlit a vygradovat chtěla i závěrečná honička, při níž se mohli vtipněji využít nejen všechny zajímavé kouty Svitavska, ale i nestárnoucí gagy ze zlaté éry němé grotesky. Hereckému obsazení opět s naprostým přehledem dominuje Ladislav Potměšil. Major Maisner představuje v jeho podání obdivuhodného nezmara, nadupaného záviděníhodnou fyzickou i psychickou energií. Vitalita, s jakou se vrhá do akce, z něj skutečně dělá mýtus a legendu. Jana Synková rolí ošklivé psycholožky Kudlákové dál rozmnožuje svou filmovou sérii frustrovaně agresivních ženštin, a ačkoliv svůj úkol tradičně zvládá na výbornou, tentokrát přece jen doplácí na výše zmíněný úzký prostor, který její postavu vrhá prakticky stále a znovu do stejné situace. Příjemné herecké výkony podávají i někteří další, například Ivan Gübel v roli hloupoučkého nadporučíka Kuřete, který má (už zase!) jedenáct prstů na rukou, Jaroslav Sypal coby těhotný kapitán Hrubec či Ota Jirák v roli záletnického starosty. Třetím Poldou se uzavírá nejen bláznivá trilogie o českých policajtech, ale i celá jedna kapitola českého komerčního filmu. Euforii z počátku 90. let vystřídalo trpké vystřízlivění, že vložené peníze nelze vydobýt zpět. Zatímco umělecky ambicióznějších snímků se ujala grantová komise a Česká televize, komerční snímky zůstaly odkázány na neviditelnou ruku trhu a dobrou vůli TV Nova. Výsledkem je tristní stav, kdy i jeden z divácky nejúspěšnějších režisérů, pokud chce zůstat filmařem, musí ohnout hřbet, stát se sluhou sponzorů a viněty jejich výrobků cpát do natáčeného snímku horem dolem. Je tedy třeba bít na poplach nad tím, že Polda je od začátku do konce reklamním filmem na letecké společnosti, pivovary, lihovary, jízdní kola a osobní auta nebo se máme v tichosti spokojit s faktem, že vůbec vzniknul, a že udržuje (jakkoliv diskutabilním způsobem) tradici českých bláznivých komedií? Nejspravedlivější odpověď na tuto otázku (ostatně jako vždy) nedá ani kritikou posedlý kritik, ani návštěvnost v kinech, ani zdánlivě všemocná čísla peoplemetrů, ale obyčejný čas. Ten je vždycky nejlepší soudce. Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema