Povolání vrah

Jeho řemeslem je smrt, ale musí najít nástupce, který vstoupí do jeho krvavých stop. Matthieu Kassovitz a Michel Serrault zakládají s.r.o. na výrobu nebožtíků Z televizní obrazovky se valí agresivní proud reklam, stupidních sitcomů, estrád, soutěží nekonečných seriálů. Zpitomělý pes olizuje krvavou stopu, která se táhne z předsíně až ke zhroucené postavě zbitého starce, připoutaného k radiátoru ústředního topení a žebrajícího o milost. Max odloží televizní ovladač, vezme pušku, vloží starochovi hlaveň do žadonících úst a vystřelí. Vlastně je to úplně jednoduché a první lekce praktické výuky řemeslného vraha pana Wagnera úspěšně končí. Ty dva svedla fatální náhoda, která sehrála s jejich životy dramatickou hru vabank. Pětadvacetiletý Max je periferní švorcák, který si sem tam přivydělá drobnou krádeží, a Wagner, který stále intenzivněji přemýšlí o zaslouženém důchodu, se více než čtyřicet let počestně živí odstraňováním svých bližních. Za dobu své krvavé praxe, kterou převzal po otci, si vytvořil i svérázný kodex své profese, který je stejně pevný jako jeho ceny za likvidaci muže, ženy či dítěte (které mimochodem patří k těm dražším položkám). Zatímco Max stojí na počátku šikmé plochy do pekel, Wagner už má svůj pád do propasti zločinu úspěšně za sebou, a rád by teď draze vykoupené zkušenosti předal svému nástupci. Neboť dobré a slušně placené řemeslo, po kterém je navíc poptávka, by nemělo zaniknout! Scenárista, režisér a herec Matthieu Kassovitz si přípravnou, krátkometrážní studii k tomuto tématu odbyl již v roce 1992. Není divu, že mu tahle temná kreace nedala spát, neboť nabízí extrémně dramatický, vypjatě emocionální a bohatě strukturovaný psychologický potenciál. Dlouho hýčkané téma je však možné i přenosit a přivést pak bolestně na svět jen jeho zbytnělou mutaci, těžící pouze z vnější atraktivnosti původního nápadu. Jakoby se Kassovitz spolu se svým scenáristou Nicolasem Boukhriefem dohodli, že budou rezignovat na sofistikovanější příběh a vyžijí z několika tematických sekvencí, zarámovaných civilizační metaforou o neblahém vlivu chudinky televize (do které se filmaři všech kontinentů v poslední době tak často a s oblibou strefují) a účelovým poselstvím o tom, kdo všechno nás dneska vraždí (počínaje zkaženým vzduchem a konče zkaženými politiky). Tak se vrah i jeho učedníci čile probírají televizními kanály před spaním, při vraždě i bezprostředně po ní, aby nám nedovtipům bylo jasné, odkud že vane ten špatný vítr. A do toho všeho burácí kakofonie přepálené zvukové kulisy, která vás vtlačí do křesla, převálcuje vaši první signální soustavu a vygumuje vám z hlavy nemístné úvahy o tom, zda stárnoucí, profesionální vrahové mohou tak dětinsky náborovat své nástupce, tak senilně jim předvádět své řemeslo a tak bezstarostně vraždit (neboť policisté tu působí spíše v roli disciplinovaně stepujícího „křoví"). Jako hodně ohlodaná kost tak zůstává prostinký příběh se slibným motivem, koketující s psychothrillerem a fiktivním sociologickým dokumentem, v pointě jen opravdu velmi vzdáleně připomínající Takové normální zabijáky Olivera Stonea. Přesvědčivému Michalu Serraultovi (kterému se z toho všeho nakonec udělá hodně špatně) sekundují z druhého sledu nevýrazný Kassovitz a juvenilní delikvent Benoufa, figurující v poněkud přilepeném epilogu Kassovitzovy deviantní galerky jako slibný náhradník. Žádný z nich ovšem nemá „leonovský rozměr" téhle morbidní lidské profese a Kassovitz s nimi posunuje po šachovnici chudé dějové osnovy, spíše aby otázky pokládali, než aby se pokoušeli nalézt odpověď. A snad lze dopředu prozradit i to, že k úlevě všech zúčastněných nakonec kdosi televizi přece jen vypne. Michal Šobr Cinema 1998/8/66 Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema