Vysněný život andělů

Dvacetiletá tulačka Isa přijela za klukem, který na ni zapomněl počkat, Marie se bezútěšně ubíjí prací v textilní továrně. Dvě osamělé, ztracené duše se spřátelí a zabydlí se ve vypůjčeném bytě - jedna důvěřivá a vstřícná, druhá unikajicí životu a snící o lásce, jíž se bojí - dva an-dělé, spadlí na zem. Neokázalými hvězdami režijního debutu Ericka Zoncy, ověnčeného řadou cen, jsou Elodie Bouchezová a Natascha Régnierová. Autor/Zdroj: /Cinema Francouzský režisér Erick Zonca ve svém hraném debutu Vysněný život andělů nahlédl do života dívek, žijících na okraji společnosti. lsa a Marie, hlavní hrdinky jeho dramatu, jsou většinou bez práce. Přebývají ve vypůjčeném bytě, jehož majitelka s dcerou skončily po těžké autonehodě v nemocnici. Obě dívky žijí bez starostí ze dne na den. Věčně dobře naladěné lse to stačí, ale hrdá a uzavřená Marie má o štěstí jiné představy. Nebrání se nahodilému milostnému dobrodruž-ství s bohatým majitelem nočního klubu Chrisem, ačkoliv jen se sebezapřením snáší jeho necitelné zacházení. Isa najde v bytě deník patřící Sandrině, v jejímž pokoji spí. Začne docházet do nemocnice za dívkou, ležící v kómatu. Je přirozené, že obě spolubydlící chtějí jít každá svou vlastní cestou, ale čím víc se od sebe vzdalují, tím zřetelnější jsou jejich individuální problémy. - Téměř dokumentárním stylem zaznamenává film necelé dva měsíce všedního života představitelů mladé generace. lsa se zdá být zprvu naivní a jednoduchou lidskou bytostí, postupně se však stává ve svém uvažování dospělejší než zaslepeně svéhlavá a ambiciózní Marie, jejíž emocionální potřeby se vymykají kontrole. lsa dostává, (díky vypra-věčsky vděčnějším vlastnostem) ve filmu více prostoru. Osudová blízkost smrti, spjatá se Sandrinou a nakonec i s Marií, ji vedou k přemýšlení o vlastním životě, jehož si začne více vážit. - Předností filmu, jímž se Zonca výrazně zapojil do proudu francouzské sociální kinematografie, jsou mimo jiné i herecké výkony. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Isa a Marie nemají rodokmen cherubínů a k nebi to mají z Lille hodně daleko Fiktivní dokument ze života dívek na konci tohoto tisíciletí Rád bych vám je představil. Asi proto, že se mi vůbec nechce psát standardní recenzi, ale hlavně vám chci sdělit svůj pocit. Vydržte to prosím pro jednou, protože se mi zdá, že o tenhle pocit jim šlo. 0 jejich, můj i váš pocit z toho letmého zastavení v Lille, na sklonku roku, kdy se v ledovém dešti, smíchaném s prvními špinavými vločkami mokrého sněhu, tak těžko hledá závan vstřícného tepla. Tak tady jsou - jak jsem je viděl, poznal a snad (s jejich laskavým svolením) i trochu pochopil. Isa: Určitě znáte ten typ. Možná, že právě teď s vámi vystoupila z metra a namířila si to rovnou přes ulici jako někdo, kdo bydlí za rohem a pravidelně si tudy zkracuje cestu domů ze školy. Nebo jste ji zahlédli, jak na venkovském peronu vyhlíží svůj vlak, který ji má odvézt na prázdniny k moři a tak si krátí v nádražní restauraci čas klábosením s místními štamgasty. Určitě vás už alespoň jednou stopla. Drobná postava s baťůžkem na krajnici výpadovky do neznáma, a když jste zastavili, nastoupila a řekla jenom `jeďte!', jakoby věděla, že jedete jejím směrem nebo si snad vzala ten váš pro tuhle chvíli za svůj. Dokázala s vámi konverzovat a uměla mlčet, když vám nebylo do řeči, a seděla vedle vás s tím soustředěným úsměvem, jaký mají lidé, když cestují ve svých představách. V sepraných džínách a svetru se toulala po svých hvězdách, a vám se ji třeba chtělo obejmout, ale nikdy jste to neudělali, abyste nevstoupili do jejího malého andělského snu. A ať už jste jí zastavili kdekoli, vždycky jste měli pocit, že za rohem mají její rodiče místní pekárnu a nad ní v podkroví je její pokoj s výhledem na nebe. Tak to je ona, Isa-Élodie Bouchezová, načepýřený vrabčák s černou čupřinou, který se dokáže napít ranní rosy a vždycky když ho uvidíte, vypadá jakoby se právě odněkud vracel domů. Ale je to jen zdání neboť on naopak směřuje stále kamsi dál a výš. Základním rozměrem jejího života je cesta, na jejímž konci není nikdy konečná, ale jen další tranzit. Ale přesto (či právě proto) dokáže lásku rozdávat i brát, bezstarostně se milovat ve chvíli, kdy cítí, že je milována, svobodně, jakoby to bylo zároveň poprvé i jednou provždy. Ted' právě přijíždí do Lille, které pro člověka v pozdním podzimu není nejveselejším místem na světě, obzvlášť když zjistíte, že přítel, u kterého jste chtěli na pár dní složit hlavu, se odstěhoval neznámo kam. Je možné pokračovat dál nebo se porozhlédnout po náhradním řešení. Všechno ale nasvědčuje tomu, že tady Iza svůj neklidný let přece jen na nějakou dobu přeruší... Marie: Najdete ji třeba v kavárně, kde se scházíte s přáteli. Sedává u okna, sama u malého stolku pro dva, jakoby stále na někoho ti-še a urputně čekala. Jakoby nic a nikdo kolem ní neexistoval. Jakoby si chtěla sama za sebe a pro sebe vyvzdorovat sen, z kterého se pomalu stává neodbytná noční můra. Její mladá samota přitahuje pohledy mužů, ale pod jejím nepřátelským pohledem taje vybuzený testosteron jako svíčka na plátech rozpálených kamen. Dokáže vzbuzovat pocit, že se o sebe umí po-starat, ale uvnitř se chvěje strachy kdy, s kým a zda někdy vůbec, dokáže překročit hranice kruhu, ve kterém se líně, nespokojeně a planě převaluje její život. Zbývá tu po ní popelník plný nervózně pokroucených nedopalků a vy máte pocit, že byste to rádi riskli a pronikli do té uzavřené kružnice jejího života. Ale ona odchází sama, energicky, agresivně a rozhodně, jakoby dobře věděla, proč a kam směřuje, a když pro-jde kolem vašeho stolu, možná se vám na okamžik bude zdát, že jste ucítili vůni hořkých mandlí a zaslechli tichý vyděšený výkřik. Možná se za ní jednou vydáte, a když ji konečně rozpačitě oslovíte před jejím domem, vykřikne na vás `táhni šmíráku!', a pak se bezmocně rozpláče v samotě svého příliš velkého bytu. Marie--Natacha Régnierová, které by slušelo trochu víc úsměvu a trochu víc štěstí. Miluje horečně, bez rozmyslu a beze zbytku, což je fatální kombinace, na kterou se v životě zákonitě doplácí. Vemte jed na to, že o milost ale prosit nebude, a také vy ji od ní pro jistotu nečekejte. Ty dvě se potkaly v nevlídném podzimním Lille, a ona by sama možná dokázala jen těžko vysvětlit, jak se to stalo, že vzala Isu k sobě. Jsme na konci roku, za chvíli skončí milenium, ale jim je oběma dvacet a všechno pro ně teprve začíná... Co k tomu říci, když mám ted' pocit, že všechno podstatné už bylo řečeno. Snad jenom to, že i v dvaačtyřiceti Ize úspěšně debutovat, tak jak se to podařilo rodákovi z Orléansu Ericku Zoncovi, jenž zručně surfuje na současné vlně tzv. "nouveau naturalisme", v němž se snoubí poetika, politika i reálný sociální kontext. Prostředí je snímáno stejně natvrdo jako osudy lidí, kteří se v něm pohybují, divák je provokován, aby se ptal a "necháván napospas", aby si našel svoji odpověd'- a tohle všechno se mu docela líbí a kupodivu se v tom nezřídka shodne i s kritikou. Zonca tenhle soudobý (evropský) žánr zvládl s delikátním nadhledem i francouzským šarmem, ale hlavně do něj vložil srdce a rozhodující podporu svých hereckých hvězd - Élodie Bouchezové a belgického importu Natachi Régnierové. Tyhle dvě příliš mladé dospělé dívky své party nehrají, ale žijí, a možná proto v nich i vy najdete leccos blízkého či důvěrně známého. Jakoby vstoupily do vašich dní, pocitů a snů, které si necháváte jen pro sebe. Cítila to tak i porota loňského MFF v Cannes, která jim ex aequo přiznala Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Nenechte si ho ujít! Nechtěl jsem vám vyprávět jejich příběh, to rád přenechám Zoncovi, který to umí výmluvněji a líp. Chtěl jsem vám jenom představit dvě dívky na konci tohoto tisíciletí a jemně vás upozornit, že jedna z nich je možná docela blízko vás. Možná ji jenom míjíte, ale neměli byste ji přehlédnout. Tak už přestaňte číst a zvedněte oči. Vidíte? Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema