Canterburské povídky

Poté co skončilo jeho neorealistické období, se významný italský filmař a detabuizátor lidské nahoty Pier Paolo Pasolini vrhl na adaptace klasických středověkých textů s erotickým nábojem. Přičemž si za druhou část své Trilogie života, po Boccaciově Dekameronu, vybral zlomek z mravoličně satirických Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera, jež byly sepsány v průběhu 14. století. V osmi zřetelně neohraničených příbězích zde rozehrává nesložité zápletky a trhovecké povídačky, sloužící většinou především pro pobavení, ale často kořeněné i věroučnými podtexty. Výjimečné je především syrové až naturalistické zpracování, díky němuž byl Pasolini po dlouhé roky velkým trnem v očích soudobých kritiků a moralistů. Zatímco k jejich uzemnění posloužila až zvrácená alegorie Saló aneb 120 dnů Sodomy, Canterburské povídky zůstávají spíše jen odvážnou srozumitelnou legrací, kterou ostatně ocenila i porota Berlinale, která snímku udělila nejvyšší cenu Zlatého lva. Samotného režiséra pak lze ve filmu zahlédnout v prostřizích coby právě básníka Geoffreyho Chaucera. (Cinemax)