Epos Hluboká touha po božstvu (1968) je dílem jednoho z nejvýznamnějších tvůrců poválečné japonské kinematografie, Šóheie Imamury. V mistrovsky natočeném příběhu obyvatel japonského ostrůvku, vyznávajících přírodní bohy, autor prolíná legendu se skutečností i s takřka antropologickým zachycením života v komunitě, závislé na pěstování cukrové třtiny a na rybolovu. - Tokijský inženýr Karija přijede na jihojaponský ostrov Kurage, aby tam zajistil zdroj pitné vody pro cukrovar, patřící velké společnosti. Seznamuje se s poměry na ostrově a s jeho historií, ale především proniká do vztahů v kdysi vážené rodině Futoriových, která je kvůli incestu už dvacet let objektem pohrdání, posměchu a kruté diskriminace. Přicházející industrializace znemožní otci Nekičimu Futorimu vykoupit sebe a svůj rod z částečně nespravedlivého prokletí. Nadějný milostný vztah inženýra Kariji s retardovanou Toriko Futoriovou zkrachuje, a Nekičiho pokus o útěk z ostrova s milovanou sestrou Umou skončí tragedií. - Imamura se staví jednoznačně na stranu "primitivního" společenství, jež navzdory drastickým tradicím žije v souladu s přírodou a s lidskou přirozeností (např. incest je v prostředí izolované komunity nazírán jako zvrácenost teprve až s narůstajícím vlivem západního myšlení). Imamurův první barevný snímek se odvíjí jako horečnatá vize, v níž se každodenní život řídí dávnými mýty a v níž naopak skutečnost plodí nové legendy. Dílo je sice polemikou s racionalistickým pojetím světa, ale především je obrazově působivou baladou, nabitou pro nás nezvyklými či zcela neznámými emocemi.
Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora
Film se vlastně skládá ze tří částí. V první režisér vypráví o rodině, která žije v malé vesnici na jednom z ostrovů jižního souostroví Rjukjú. Vládnou tu odvěké patriarchální zákony a zvyky, pradávné šamanské pověry, život se odehrává v souladu s rytmem přírody. Hrdinou druhé příběhové linie je tokijský inženýr, který přišel do této vesnice, aby připravil stavbu letiště - ostrov se má stát centrem rozsáhlé turistické oblasti. Třetí část líčí návštěvu téhož inženýra po pěti letech - tentokráte již přijíždí s turistickou skupinou a svou rodinou. Zanechává-li v něm přeměna ostrova pocit neklidu a zmatku, nelze v tom nespatřit odraz jeho velkých morálních rozporů, výstižné spodobnění bezradnosti vůči násilné modernizaci zaostalé společenské struktury některých oblastí Japonska v 60. letech.
Film spojuje různé motivy: psychologické, filosofické, morální, společenské a etnografické. Režisér jej vybudoval z dokumentárních i fiktivních prvků a spojil místy až šokující naturalismus s působivou poezií. Vytvořil jednolité a formálně fascinující dílo, jež se zabývá problémy modernizace Japonska obecně. Imamuru zajímá konflikt mezi tradicí a starým způsobem myšlení a moderní civilizací. Režisér odsuzuje jak zlo, jež s sebou nese civilizace, tak špatné, zpozdilé a archaické zvyky. bdí nevyhnutelnost probíhajících změn, ale zároveň dává jasně najevo, že pradávný způsob života byl - navzdory všemu - přirozenější a lidštější.
II. Seminář archivního filmu
Autor/Zdroj: /
Imamurův první barevný film vzbuzuje dojem přeludu, dlouhotrvající halucinace. Městský inženýr je poslán na vzdálený ostrov, aby tam zajistil zdroj pitné vody pro místní podnik. Překvapený muž se zde setkává s primitivním společenstvím, z něhož podle báje pocházejí dnešní Japonci. Ostrované vidí v příchozím všemocného boha a radují se z jeho porozumění pro mladou postiženou ženu, náležící k rodině po dlouhá léta zavržené kvůli incestu.
Autor/Zdroj: /Febiofest
