Rodinná oslava

Jak jen jsem ráda, že se k hnutí "dogme" nepřihlásilo víc filmařů! já bych to nedala. Dalo by se říct, že film je pro mě klasickým představitelem tohoto směru: herci naprosto perfektní, téma kontroverzní, zpracování tragické. Nemůžu si pomoct, ale mě forma strašně rušila, i když na druhou stranu uznávám, že souzněla s tématem.. ..nakonec musím uznat, že je film kvalitní, taková mrazivá sonda do jedné rodiny, nehorázného chování opravdového patriarchy rodu. A k mému obrovskému překvapení je konec podivuhodně smířlivý a nedepresivní.

Není nad upřímnost, zvláště v případě nepřikrášleného rodinného videa z velkolepé oslavy, na kterém si dal dostaveníčko ukázkový materiál pro diplomovou práci psychopatologa, s abecedním seznamem abnormalit duševního zdraví, z kterého je vyjmut jen Christianův přítel Šíša, neboť je imaginární. Hosté mimo příbuzenstvo jen nesvéprávně doplňují kulisu Klingenfeldtovic minimalistické hry na pravdu za odkrytí charakterových zákoutí a já mohu jen říci: Dogma 95 - do smrti dobrý...

Zpočátku nenápadně se tvářící rodinná oslava se po čase zlomí v dramatický kotel, pod který se solidně přikládají další a další polínka. Nejlepší je na tom ten šok, který divák nečeká a který přijde zničehonic. Mysteriózní vsuvka mě příjemně zamrazila po těle. Styl natáčení je v rámci hnutí Dogme 95 vcelku unikátní záležitost.

Dogma. Dogma. Dogma. Neco nenapodobitelného. Vinterberg se tímto filmem zapsal do knihy Velkých dánských režiserů.