Pojem bohéma prý vznikl ve Francii jako pojmenování způsobu života kočujících cikánů. Francouzi údajně určili místo původu tohoto etnika v Čechách, tedy v Bohemii. I tímto absurdním způsobem tedy vstoupili Češi do mezinárodního kontextu. Tím ovšem česká stopa ve filmu mizí. Na druhou stranu nemůžeme Akimu Kaurismäkimu ani náhodou vyčítat, že by o České republice nic nevěděl, nebo že by k ní byl netečný. Důkazem mohou být např. filmy Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše a Drž si šátek, Tatjano. V nich Česká republika figuruje především jako turistická destinace spojená s možností vesele holdovat alkoholu.
Do Paříže druhé poloviny 19. století, kde se označení bohéma začalo opravdu pravidelně užívat, je situován děj stejnojmenného románu Henri Murgera, předlohy pro Pucciniho operu Bohéma. Z tohoto literárního díla čerpá inspiraci také Kaurismäki, ale pro něho je zcela typické, že nejde cestou věrné dobové rekonstrukce, především pokud jde o kulisy a dekorace. Jeho Bohémský život se dle dobových indicií odehrává v současné Paříži, postavy ale vyznávají hodnoty odpovídající literární předloze a podle toho také jednají.
Ačkoli jako ústřední postava filmu bývá zmiňován sochař Rodolfo (ztvárněný takřka nezbytným Mattim Pellonpää) a konec filmu tento výklad jen posiluje, dá se u tohoto snímku mluvit o skupinovém hrdinovi. V tomto případě jde o trojici přátel, tvořenou již zmiňovaným Rodolfem, spisovatelem Marcelem a skladatelem Schaunardem. V určitých obdobích se k nim ještě připojuje Rodolfova milenka Mimi. Žijí spolu v bohémském stylu od jednoho dne ke druhému, od jedné výplaty ke druhé. Důležitější než peníze a materiálno vůbec je intelektuální důstojnost motivovaná povzneseností nad starosti běžného života. Nejen umění pro umění, ale život jako umělecký akt.
V Kaurismäkiho spíše laskavém pohledu na postavy jeho filmů necítíme ovšem jen sympatie. Jsou to právě ženské figury, které poskytují korigující náhled na zběsilý život ústřední trojice. Ona vznešená revolta je nahlížena jako krásné fanfarónské gesto, které vždy jednou skončí, dosti často velkou osobní tragédií. A bez ní by neexistovala tragikomedie a ani Kaurismäkiho filmy.
Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011
