eXistenZ

Člověka a jeho psychiku ve světě nových technologií pojal David Cronenberg za své velké téma už ve svém průlomovém snímku Videodrome (1982), posedlost lidským tělem dokazuje průběžně celou kariéru. Přestože jeho díla nikdy nebyla zárukou finančního úspěchu, nenajdeme v jeho filmografii větší propadák než eXistenZ. Natočit úvahu o prázdnotě lidské existence a zahalit ji kulisami videohry tvářící se jako realita je už samo o sobě marketingový oříšek. Pokud se k tomu její premiéra odehraje tři týdny po prvním uvedení Matrixu, dojde ke komerčnímu průšvihu. Ale nikoliv filmovému! Cronenberg rozhodně stvořil jednu z nejpodmanivějších a zároveň nejděsivějších studií nejistoty lidské existence v přetechnizované době. Jeho hrdinové se v démonickém zombie podání Jennifer Jason Leighové a Judea Lawa potácejí a plazí tolika vrstvami (virtuální?) reality, že by z nich Neovi s Morpheem popraskaly černé brýle a jejich tváře by dostaly výraz. Mrazivost i tempo podtrhuje hudba Cronenbergova stálého spolupracovníka Howarda Shorea, vizuální stylizaci umocňuje kamera Petera Suschitzkého, který se s režisérem poprvé setkal nad gynekohororem Příliš dokonalá podoba (Dead Ringers, 1988) a spolupracuje s ním dodnes (a v žánru sci-fi se mj. podílel i na zcela odlišném dobrodružství Impérium vrací úder / The Empire Strikes Back, 1980). eXistenZ nepokryl zisky z tržeb své patnáctimilionové náklady ani z pětiny. A nelze z toho vinit pouze stín Matrixu. V této hře ve hře a se hrou si namísto sexu postavy raději vylízají bioport, od existence směřují k transcendenci, jen pokud tak někdo nazve videohru, a v čínské restauraci zjistí, že žabomlokoještěrka je vlastně pistole nabíjená zkaženými zuby. Většinový divák má už od počátku kinematografie raději lesk a bídu prázdných schémat, která se tváří inteligentně, než šeď a hnus myšlenek, které se tváří neprostupně. Tady se člověku z kybersvěta dělá zle – a k tomu i ze sebe sama, pokud se pozorně kouká. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017