Milenec Lady Chatterleyové je nejproslulejší a nepochybně i nejkontroverznější dílo anglického prosaika, básníka a esejisty Herberta Davida Lawrence (1885-1930).
Řadu let byla tato kniha považována spíše za pornografii, byla zakazována a cenzurována a teprve později, snad v souvislosti s překotným vývojem tohoto století, byla pochopena a rehabilitována jako umělecké dílo, vypovídající jedinečným způsobem o své době a jejích rozporech. Lawrencovy předchozí romány, Synové a milenci, Duha, Zamilované ženy či Opeřený had, se soustřeďují na otázky erotického života člověka, na vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, na vnitřní, podvědomé podněty a motivy lidského jednání - a toto soustředění zcela jistě není samoúčelné. Literatura, stejně jako svět kolem ní, se otevírá novým podnětům, které přináší pád pochopitelného, přehledného světa 19. století a zřetelný nástup čehosi nového, divokého, zahlcujícího.
Jistě není náhoda, že Milenec Lady Chatterleyové byl napsán po první světové válce, v roce 1928. Co jiného než neuvěřitelné, do té doby nepředstavitelné válečné běsnění opět pokládá na stůl základní otázky lidského bytí. Kdo jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a cíle, jaké jsou naše naděje.
Lawrence odpovídá milostným příběhem společensky nerovné dvojice, drsným, divokým, nezakrývajícím. Provokuje vášnivým střetnutím osvobozujících se citů a přežívajících konvencí, svobodným projevem, obsaženým v samém textu, jeho stylu a výrazivu.
Zdá se, že Milenec Lady Chatterleyové byl vždy jistou výzvou. Inspiroval již několik audiovisuálních adaptací, tou zatím poslední je televizní film scénáristy a režiséra Viktora Polesného, který vznikl v České televizi, v tvůrčí skupině Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Stále je to v první řadě vášnivý milostný příběh společensky nerovné dvojice, ovšem jeho vnitřní rozměr chce odpovídat skutečnosti, že film vzniká na konci století, v době posunuté ještě o něco dále právě tím směrem, kterým nejistě hledí hrdinové Lawrencova románu. Osvobozující vášeň upřímného vztahu souvisí s těžkou a mnohdy i bolestnou nadějí, kterou potřebovali lidé tehdy - a kterou stejně intenzívně potřebují i dnes.
Film a jeho téma dává příležitost k mnoha mimořádným uměleckým výkonům, nejen hereckým (Zdena Studénková, Boris Rösner, Marek Vašut, Johana Tesařová, Zuzana Bydžovská a další), ale i výtvarným (architekt Martin Martinec a především kostýmní výtvarnice Jarmila Konečná) či hudebním (Emil Viklický). Pozoruhodnou a vrcholně naplněnou šanci tu dostává i kameraman Josef Špelda.
"Do budoucnosti nevede žádná hladká silnice" - píše před zhruba sedmdesáti lety H. D. Lawrence ve svém románu Milenec Lady Chatterleyové - "místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo..." Jednoduché tvrzení, kterému však ani ubíhající čas neubírá na znepokojivém důrazu.
