Raná zahraniční tvorba Romana Polanského bývala občas nadneseně přirovnávána ke „katalogu chorobných psychopatologických příznaků“ zřejmě především vzhledem k hororům Hnus (1965) a Rosemary má děťátko (1968). Druhý z nich vznikl podle stejnojmenného románu Iry Levina z roku 1967. Jen o rok dříve založil bývalý krotitel lvů Anton Szandor La Vey Satanskou církev. – Polanski se v klíčových motivech drží Levinovy předlohy. I on vrhá do pekelných tenat mladičkou těhotnou novomanželku Rosemary, jejíž zrádný manžel-neúspěšný herec se kvůli kariéře zaplete se satanisty v sousedství jejich nového bytu v soudobém a chladně odcizeném New Yorku. Obstarožní a teatrálně výstřední manželský pár Castevetových totiž připravuje „terén“ pro zrození Antikrista, jehož má počít se smrtelnou ženou z pekel vystoupivší Satan. – Filmovou adaptaci lze však interpretovat i „civilněji“. Vzhledem k tomu, že ve druhé polovině snímku je dění kolem titulní hrdinky vnímáno především z jejího subjektivního, stále víc blouznivého pohledu, je možné „satanské spiknutí“ chápat i jako metaforu paranoie psychicky labilní, zjitřené a nevyzrálé rodičky, propadající stihomamu a záchvatům hysterie. Tomu napovídá i znamenitý výkon Mii Farrowové, jejíž postava prochází během dvou hodin fyzickou i psychickou proměnou od nevinné dívky z „plodné“ rodiny až do agresivně traumatizované, pološíleně se chichotající a křídově bledé trosky. – Ačkoliv film zhruba ve třetině štěpí surreálně přízračná noční můra, v níž je hrdinka znásilněna démonem, je možné i tuto scénu vysvětlit psychoanalytickými klíči jako možný projev sexuálních komplexů viny puritánsky vychované katoličky. V psychologicky vybroušeném snímku žádné jiné „ďábelské“ efekty nenalezneme. Nejmrazivější je naopak zcela „věcně“ nasnímaná finální scéna, v níž Rosemary kráčí jako v transu s obrovským kuchyňským nožem vstříc černé kolébce, nad níž visí přetočený kříž. A ačkoli je zhrozena strašnýma očima (divákem nespatřeného) sudokopytného děťátka, nakonec v ní převládnou mateřské instinkty. Polanski záměrně nechává až do samého konce diváka na pochybách, zda jde o realitu, nebo „jen“ o halucinace psychicky narušené bytosti. Také konspirační síť, kterou kolem sebe Rosemary cítí, působí hrůzostrašně bez ohledu na její původ. Pomyslné uzly v ní totiž zatahují zdánlivě zcela „neškodní“ a obyčejní lidé. – Na příběh se v roce 1976 pokusil režisérsky neúspěšně navázat střihač původního filmu Sam O’Steen televizním pokračováním Look What’s Happened to Rosemary’s Baby (1976, Rosemary má děťátko II - TV). - Roman Polanski se k satanskému tématu znovu vrátil adaptací románu Devátá brána (1999, FP 7/2000), zdaleka však nedosáhl tak děsivého a sugestivního účinku.
-tse-, Filmový přehled 2004/1
