Sibiř

Další setkání s holandským režisérem Robertem Janem Westdijkem má podobu příběhu o jednom zvláštním přátelství. Goof a Hugo jsou kámoši a spolubydlící, bavící se tím, že se "starají" o mladé turistky v Amsterodamu. Spí s nimi, okrádají je a na památku si z jejich pasu vythávají list s fotkou. Pak ale do jejich života vstoupí další, kterou Goof okrást nedokáže… Autor/Zdroj: /Cinema Nizozemský snímek Siberia je druhým celovečerním filmem režiséra Roberta Jana Westdijka který se před čyřmi roky úspěšně uvedl psychologickou komedií Moje sestřička (1995). Název Siberia v angličtiné označuje Sibiř, jež se zde stala velmi netradičně symbolem naplnění hrdinových tužeb. - Příběh se opět odehrává v současném Amsterodamu. Jeho hrdiny jsou dva sehraní zloději, pragmatický Hugo a citově založený Goof, kteři v turisticky exponované metropoli svádějí zahraniční návštěvnice. Nejdřív se s nimi vyspí, následně je oberou o cennosti a jako suvenýr si z jejich pasů vytrhnou stranku s fotografií. Zlom do jejich "sportovního" způsobu života však přinese přitažlivá Ruska Lara, do níž se Goof doopravdy zamiluje. Dívka se u něj ubytuje a začne s oběma mladíky nenápadně manipulovat. Od té doby to už s přáteli nebude nikdy jako dřív... - V jádru jednoduchý příběh vyprávi Westdijk se svým kmenovým spoluscenáristou Josem Driessenem v dynamickém, až agresivním sylu, jenž je v souladu s životním rytmem protagonistů (postavy i jejich způsob "práce" jsou ovšem podle slov autorů smyšlené). Kromě rychlého střihu a hudebního doprovodu ve stylu techno (nizozemská skupina Junkie XL) tvůrce používá v hojném množství černobílých prostřihů a záběrů z videa. Jejich užití, respektive samotná struktura vyprávění, však nejsou tentokrát opodstatněny samotným příběhem jako v předcházejícím filmu a zavánějí spíše manýrou. Westdijk nicméně spolehlivě vytváří hypnoticky těkavou velkoměstskou atmosféru, pronikající z rušných ulic i do soukromí hrdinů. Jeho styl rozhodně nezaostává za současnými trendy západoevropské kinema-tografie (srv. německý snímek Lola běží o život - 1998), opírá se nicméně o klasické vypravěčské postupy, jakymi jsou udržování napětí či načasované zvraty v ději, a o prověřené charakterové archetypy zranitelných darebáků a ženy vampa. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Dva kluci, jedna dívka a krásný Amsterodam žádné rembrandtovské tulipány, zadumané větrné mlýny a šťavnatě šerosvitná zátiší s ovocem. Žije se tady a ted', všechno se bere pokud možno v běhu a kdo se nebaví, ten je stará pa-davka. I když ta zábava je někdy tak trochu o fous i pro ty, kteří ji rozhýbali - pro dva "obyčejné" amsterodamské mladíky Goofa a Huga. Způsob jejich zábavy a obživy - co může být pro mladého člověka ve vývinu lepší? - potěšitelně splývá: žijí z mladých turistek, dychtících poznat krásy proslulého holandského velko-města. Místo jedné, dvou galerií, nejlepšího výhledu z mostu a nočního života tyhle bezradně odvážné dívky poznají interiér pár hospod, jednu noc sexu se svými sympatickými průvodci - a zatímco po prohýřené noci spí jako špalky, Hugo s Goofem jim vyberou peněženky a utečou. Na památku na další úspěšnou akci si odnášejí stránku s fotografií, vytrženou z jejich pa-su. A tak dál. Tihle hrdinové nejsou žádní pobudové bez střechy, bez zákona a cíle: rádi by jednou vy-padli ze svého útulného bytečku a také cestova-li, pokud možno kolem světa. Goof a Hugo kaž-dopádně jednoho dne šokovaně zjistí, že se si-tuace jaksi obrátila. další z jejich vyhlédnutých oběti, Lara - dívka s tajemně znaveným úsmě-vem Mony Lisy a očima sibiřské vlčice - totiž jejich finty nebere moc vážně. Goof naopak po pár hodinách v hospodě zjišťuje, že je zasažen osudovou přitažlivostí: navzdory kamarádovým protestům Laře nabídne, aby u nich bydlela. A začne prožívat lásku vášnivou a bezuzdnou jako nejdražší trip. Odtažitá kráska rodem z daleké Rusi brzy dostane oba mladíky, i když každého jiným způ-sobem: sex s Goofem, hovory s Hugem, drogy a jedna větší krádež s oběma - do toho všeho Lara zapadne tak hravě, jako by sama vymyslela svět, a hlavně, aniž by ztratila svou přitažlivou záhadnost. Pobertové přestávají být svými pány a Goofův nápad odvézt Laru na Sibiř jejího dět-ství vypadá málem normálně. Unikavá dívka ovšem odmítá být obětí jakékoli turistické vášně - a dokonce odmítá být i objektem jakékoli ma-jetnické lásky... Po kriticky i divácky úspěšném snímku Moje sestřička si nizozemský režisér Robert Jan Westdijk zřejmě našel čas chodit do kina a ces-tou zpátky se toulat ulicemi. Co mohlo být při-rozenější (nebo vykalkulovanější) než natočit další variaci na módní "mládežnické" filmy, za-sazenou do amsterodamských ulic? Problém je možná v tom, že pokud Lola běží, tak o život, že filmy Dannyho Boylea jsou vskrytu docela morální, že Tarantinovy nekonečné dialogy u restauračních stolků jsou vždycky nakonec o něčem... A především je problém v tom, že nedbalá ležérnost stylu nespočívá v náhodném střihu, nejistě těkavé kameře a zbůhdarma im-provizujících hercích, kterým ten správný typ vytahaného trička automaticky nedodá charis-ma Ewana "Jediho" McGregora. Ani když hudba příslušně dusavě šlape, film prostě "přirozeně" nenasákne její dynamikou a režisér se vždycky musí o něco starat... Je zvláštní, že toto "tajem-ství" zůstává tak dokonale utajeno tolika mla-dým autorům s ambicemi líbit se publiku. Jsi-li, kritičko, zakyslá, tak netanči. Abych byla spravedlivá, Westdijkův film se patrně vět-šině mladých diváků prostě líbit bude - a o to vpravdě vlastně jde. Proč sáhodlouze mudrovat, když mírné po-naučení se nabízí k pohlazení jako krotká domá-cí Minda (od "holky, pozor nejen v Amstero-damu" přes "když sám kradeš, někdo ti nako-nec ukradne srdce" případně až k "Sibiř v nás"). Muzika (Junkie XL) náležitě duní, bez-výrazně správňáčtí hrdinové si občas cosi šleh-nou a všechno tak nějak rychle a bez problémů odsejpá. Vlatka Šimacová coby Lara je navíc opravdu krásná a tajemná a skutečně dobře hraje! Takže cestou z kina z Westdijkovy Siberie se klidně můžete bez problémů stavit i v kině na nějaký film, protože vše, co je vám nabídnuto, hravě prožijete a zkonzumujete už během pro-mítání. S sebou si domů, pokud se vám tak ně-jak nechce, nemusíte nic odnášet. Nebo i může-te, jak libo, jste přece svobodný divák. Přirovnávají-li se hollywoodské filmy co do náročnosti stolování a stravitelnosti k popcor-nu, tento typ filmů by mohl odpovídat té taška-řici, když vám opilý kámoš narve z legrace do ucha kousek vychladlé pizzy. Mňam. Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema