Ene bene

Komorní autorský snímek debutující Alice Nellis Ene bene je nesporným oživením současné české filmové tvorby. Tragikomický příběh se odehrává v průběhu několika dní a neotřele, spojuje věci veřejné s věcmi soukromými. Vysokoškolačka Jana Zachová nastupuje do volební komise na malém městě místo své agilní matky. Dívka řeší vlastní dilema, neboť je zamilovaná do ženatého profesora. S odstupem sleduje dění během voleb i věčné hašteření svých rodičů. Otci, postiženému nedávno záchvatem mrtvice, vadí ustavičná aktivita jeho ženy, tu naopak trápí manželova programová skepse vůči všemu. Nemocný muž provede před smrti svou poslední vzpouru. Jana, zklamaná v lásce, omylem zničí platné hlasovací lístky a komise se musí uchýlit k podvodu. Svět se však točí dál... - Snímek navazuje na tradice české nové vlny vystižením charakterů obyčejných lidí i přesným odpozorováním všedních situací. Současně v sobě spojuje smysl pro humor s citem pro vypjaté okamžiky v mezilidských vztazích (trpká scéna posledního manželského rozhovoru). - Alice Nellis na základě vlastních zkušeností z volební komise napsala povídku, s níž se hlásila na studium scenáristiky a dokumentaristiky FAMU. Tu později zpracovala do scénáře Volby, odměněného na festivalu FAMU Maximem. S morální podporou Ivy Janžurové se jí podařilo prosadil scénář v České televizi. Známá česká herečka tu vystupuje se svou dcerou, Theodorou Remundovou, která s Alicí Nellis spolupracuje i na divadle. Herecké výkony jsou silnou stránkou filmu, který sice pojednává o volbách, avšak záměrně se vyhýbá konkrétní politické situaci. Tu však o to přesněji zachycuje v obecné poloze, především prostřednictvím postavy matky. Paní Zachová totiž aktivně přijímá svou občanskou roli: někdo se přece musí snažit o to. aby se poměry stále zlepšovaly. Nízkorozpočtový snímek, realizovaný v krátkém čase s malým štábem, má sice některé kostrbatosti debutu a čelné znaly televizního filmu, přesvédčuje však svou upřímností, neotřelostí a svěžestí. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Pinoží se, pinoží, ani pořádně nevědí za čím. Jsou malicherni, trapní a směšní. Utápí se v nebetyčných marnostech, drobných naschválech a vzpourách. Teprve když přijdou o to nejcennější, poznávají - ale jenom na chvíli - opravdové hodnoty Dva tahy štětcem a hned máte dvě křiklavě žlutá pole řepky olejky uprostřed květu Jedním tahem domalujete letně bezstarostnou oblohu a díky neupřesněnému počtu maďarských dělníků můžete spustit s kopce do údolí jeden dýchavičný, unaveně červený kloubový autobus značky Ikarus. A jím nám režisérka Alice Nellis přiváží jednu z hlavních hrdinek svého autorského debutu Ene bene - studentku Janu (Theodora Remundová). Politicky aktivní maminka Helena Zachová (Iva Janžurová) ji vecpala do volební komise, aby měla jistotu, že jejich stranického lídra ing. Čepušku neošidí nikdo byť jen o jeden jediný hlas. Paní Zachová totiž bere volby velmi vážně a velmi osobně. Zatímco dcera se tomu příliš neprotiví, neboť sama má svých problémů víc než dost s ženatým panem profesorem, který slíbil volat, ale pořád nějak nevolá, otec Zach (Leoš Suchařípa) už toho všeho začíná mít právě tak dost. Po mrtvičce leží v obývacím pokoji na gauči dnem a nocí a poslouchá a poslouchá proud jejích slov, které začínají nebo končí vždycky u stejného tématu - ing. Čepušky. "Když nám na základní škole umřela laboratorní myš, rozplakal se," tvrdí dojatě maminka-učitelka, zatímco tatínek-profesor cynicky vzpomíná, jak se mu málem rozbrečel u maturity, když se ho zeptal na Imannuela Kanta. Zatímco ing. Čepušek zůstane utajen zraku diváků, s prvním volebním dnem vstupují na scénu jiné hvězdy zdejšího kulturně-společenského nebe. Předsedkyně komise paní Laskoňová (Eva Holubová) velmi ráda všem organizuje život snad proto, že ten její vlastní za moc nestojí. Tichá paní knihovnice (Martina Musilová) kdysi šířila čest a slávu rodného města na všech možných i nemožných recitátorských soutěžích a právě nyní truchlí nad ztrátou zaměstnání. Na podnikatele překvapivě nesmělý pan Kittnar (Vladimír Javorský) kromě zánovního silného vozu vlastní především mobil, jímž permanentně kontroluje jistého Oldu a provoz své Smíšenky. Kyprá slečna Jarmila (Jana Janžurová) si tajně na pana podnikatele myslí (možná by za vděk vzala kýmkoliv s mužským pohlavím), zatím ale jenom vzdychá nad bleděmodrými večery u televizní obrazovky a šilhá po zmrzlinových pohárech. Skaut tělem i duší, byt už poněkud vyššího věku, pan Jemelík (Ladislav Klepal), pak využívá nekonečný volební maratón k malování družinových vlajek a jiných tábornických symbolů. To jsou oni - dojemně tragikomičtí hrdinové oněch tří dnů, s nimiž prožijeme dlouhé hodiny nudy, kdy je každá zábava dobrá, tisíc a jednu poťouchlost, v nichž utápíme své životy, a především opravdu velkolepé finále, v němž upřímnost probublá křivulemi a baňkami našich duší na světlo boží a uvolní lavinu... Milí čtenářové, v jedné věci je třeba si udělat hned na začátku jasno. Zapamatujme si jméno absolventky poděbradského gymnázia (specializace výpočetní technika), pražské Státní konzervatoře (obor příčná flétna), filozofické fakulty Univerzity Karlovy (katedra anglistiky a amerikanistiky) a studentky pražské FAMU (katedra scenáristiky a dramaturgie) Alice Nellis velmi dobře. Zdá se totiž, že po Věře Chytilové a Věře Plívové-Šimkové dostává český film další Režisérku, průkaznou osobnost a skutečný talent. V tématu místních voleb dokázala najít úžasně přesný a přitom neokázalý mikrosvět rodiny, města a společnosti. Od docela obyčejných a nejvšednějších scén o pórku na chleba přes scény jen náznakem vyšší (Čtyřicet let tady kňučíme a ted'...") zpátky k těm scénám nejprostším a lidsky nejhezčím ("Opři se?" "Nemůžu, mám batoh."). Její scénář, s nímž v roce 1998 vyhrála festival FAMU, zdobí především v našem kraji nebývalá upřímnost. Alice Nellis si na nic nehraje, nemá potřebu něco si osobně dokazovat, chce "jen" vyprávět. Jakýkoliv kalkul, jeden z nejzákladnějších prvků současné audiovizuální kultury, je jí prostě cizí. Problémy manželských krizí a nerovných vztahů neřeší otřepanými schématy televizně seriálových mýdlových bublin, ale popisuje je opravdu takové, jaké ve skutečnosti jsou: Trapné, malicherné, na oko veledůležité a přitom tak nicotné... Lidé spolu sice mluví, ale vlastně se přitom moc neposlouchají, a utápějí se v haldě problémů, jejichž nepodstatnost se jim osudově zjevuje až ve chvíli, kdy už je pozdě. Alici Nellis se scénář k filmu Ene bene skutečně povedl, zůstávalo ale otázkou, zda se jako nepříliš zkušená dokumentaristka vyrovná s jeho realizací. V tomto směru už dopadla o poznání hůře. Nejde o svěrákovsky vyleštěný filmový tvar, dokonalý v detailu i v celku, kde každá emoce přijíždí na vteřinu přesně a na předem ohlášené koleji. Nevyčištěný, na řadě míst takřka dokumentaristicky syrový tvar (fajnšmekři by určitě brblali nad řadou zvukových, hudebních, střihových a někdy i scénických přechodů, nebo by kroutili hlavou nad z ruky točeným dlouhým detailem, který se přece nutně musí třást!) v sobě ale překvapivě nachází obrovskou vnitřní sílu. Jakoby vám tím podsouval, že se nedíváme na film, ale na život. Ene bene se tím samovolně a bez jakéhokoliv úmyslu dostává až do nejtěsnější blízkosti manifestu Dogma 95 (musí se točit v reálu, film nesmí obsahovat žádnou přemrštěnou akci, musí být natočen ruční kamerou atd.). A ač řadu pravidel tohoto manifestu porušuje (nesmí obsahovat hudbu, pokud její zdroj není součástí obrazu, nesmí být uměle nasvícen atd.), fakticky se stává prvním českým příspěvkem k tomuto dnes už celosvětovému a zprvu tolik podceňovanému hnutí. Tato technická a dnes tak moderní nedokonalost totiž dává vyniknout těm nejcharakterističtějším lidským vlastnostem - malichernosti, trapnosti, osamělosti, marnosti, prázdnotě. I proto může Ene bene místy připomínat ranné Formanovy snímky (celkovou konstrukcí včetně rozkradené tomboly a tragického finále hlavně snímek Hoří, má panenko) nebo Papouškovu trilogii o rodině Homolkových (lásku si nedovedeme vyznávat jinak než malými naschvály a směšně teatrálními vzpourami). Velmi štastné je i herecké obsazení. Ač byl po loňském fenomenálním úspěchu Ivy Janžurové (Český lev, Cena Alfréda Radoka, Cena Thálie, Cena čtenářů časopisu Cinema) film prezentován jako velký herecký koncert této skvělé herečky, rozestavění postav v příběhu je natolik rovnoměrné, že nikdo nemůže brát (a nebere) prostor tomu druhému. Výjimečná komička Iva Janžurová, o níž odborníci tvrdí, že jí snad ještě lépe sedí tragikomická poloha, svou matku Helenu Zachovou prezentuje spíš ve vážnějších tóninách. Její politická angažovanost je nesmělou, ale o to usilovnější snahou naplnit svůj život nějakým vyšším, smysluplnějším posláním. Urputnost, s jakou visí na svém kandidátovi, je sice směšná, ale také hluboce lidská a pochopitelná. Výborná je i paní Laskoňová, typ velké organizátorky, co musí o všem vědět a všechno zařizovat, v podání Evy Holubové (Pelíšky nominace na Českého lva za Knoflíkáře). Dosud bylo obrovským talentem Evy Holubové v českém filmu plýtváno na figurky, na výstižné drobné charakterizace. Zvládá je sice skvěle, koneckonců i proto je jednou z nejobsazovanějších současných českých filmových hereček, v Ene bene však na větším prostoru potvrzuje, že dokáže divákovi odkrýt i ty skrývané a stinné stránky hrdinčina života. Filmu dokonale slouží i geneticky daná fyzická a herecká podobnost dcery Theodory Remundové k mamince Ivě Janžurové. V gestech, intonaci i myšlení je to skutečná máma s dcerou. O to víc je třeba vyzdvihnout, že vedle této samozřejmé podoby dokázala Theodora v postavě Jany vybudovat i stejnou spřízněnost s filmovým otcem Leoše Suchařípy. Navíc Theodora velmi dobře zvládá i pozici odrostlého dítěte, které se už naučilo své rodiče vidět bez aury dokonalosti. Vlastní Janin milostný problém se pak sice promítá jenom do vnitřního, ale o to působivějšího užírání se nad Joyceovým Odyseem. Uměřeně přesný zůstává i výkon Leoše Suchařípy a dalších herců a neherců, z nichž bych osobně vyzdvihl zejména Ladislava Klepala v roli obstarožního skauta, který vedle nefalšovaného skautského nadšení předvede spolu s Evou Holubovou i bravurní taneční číslo. Ene bene je dalším svěžím závanem do plachet všech, kteří přivolávají novou českou Novou vlnu. I když nějaký ten půlbodík tu asi k dokonalosti schází, nebojím se vytáhnout známku nejvyšší. Už potřetí za poslední rok, Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema