Gallipoli

Výborný australský válečný film o jedné z nejznámějších bitev 1.světové války. Přestože režisér Peter Weir i představitel hlavní role Mel Gibson byli ještě počátečních fázích svých kariér a největší úspěchy byly teprve před nimi, tady se oba skutečně vytáhli. Film je místy až mrazivě reálný a přesvědčivý, což je hlavně zásluha vynikající práce kameramana Russella Boyda a hodně se povedla i výprava. Z mého pohledu je to hodně nadprůměrný (a možná trošku nedoceněný) film.

Shoduji se s většinou komentů níže, že se film hodně vleče a rozhodně nejde o prvoplánově válečný film, kde by to hlavně řachalo a bouchalo. Na jasnou ukázku naprosté zbytečnosti jakéhokoliv válečného úsilí stačí posledních dvacet minut filmu a je to dvacet minut, které vyzdvihnou celý film. Herci nevýrazní, pletli se mi, ale jasně je všechny převyšoval mladičký Mel Gibson. Musím také zmínit Jarrého hudbu, když prvně zazněla, úplně mě rozhodila, ale byla zajímavým oživením snímku. Za sebe nikdy nepochopím nadšení mladíčků jít do války, protože každý ví, že válka je vůl.

Ano jsou válečné filmy, které umí i s minimem akce, nebo efektů vykouzlit tísnivou atmosféru, že po jeho shlédnutí, řeknete dobrej film a zasraná válka! Nevím jestli to je případ tohoto filmu? Příběh dobrý, film nebyl špatný, ale dle mého náboj nejvíc ztratil právě na bojišti. Celé to bylo nezajímavé a vlastně čekal jsme co z bojiště bude ukázáno a téměř nic. Já tento film do svých top válečných nezařadím. Jinak herecké výkony dobré, Mel Gibson výborný, ale celek mdlý!

Mladé nadšení v konfrontaci s brutalitou války. Další námět nejednou použitý v rámci protiválečné filmové kampaně. Tento příběh je z období první světové války odehrávající se na poloostrově nacházející se v provincii Çanakkale v Evropské části Turecka. A není nezajímavý. Pomalejší tempo zvýrazňuje myšlenku děje v souběhu s krásnými scenériemi naší matičky Země. Ano, kamera je ve své smyslu ohromující, ať se děje co se děje. Po výpravné stránce jsou i bitevní scény na vysoké úrovni. Scenáristicky už je to takové všelijaké. Máme tu dva mladíky vstupující do armády, kteří potěší jistou sympatií k sobě samém, ale bohužel nějak zůstává utajeno, proč tak vlastně činí. Jsou snad motivováni propagandou médií? A proč je vlastně pro Austrálii Gallipoli tak důležitá, že jim stojí za to tam bojovat? Možná divák najde odpověď právě v daném příběhu a to hlavně v rámci absurdity válečných skutků. Ale i tak ta informace nějak chybí, poněvadž si tak nejsme jisti, zda jsme svědky statečnosti, vymývání mozků nebo obojího. V rámci emoční rezonance však filmového poselství dosaženo je a to v plné výši. Jediné, co divácky zabolí, je násilné zakončení filmu. Emočně, ani jinak psychologicky, to prostě nezabírá. Jestli se jedná o jeden z nejlepších protiválečných filmu je na diskuzi, ale je fakt, že je krapet opomenut a je to už po filmové stránce škoda.