Snímek Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas je svérázným filmovým přepisem knihy amerického novináře Huntera S. Thompsona (nar. 1937), jež vyšla v češtině pod názvem Strach a svrab v Las Vegas. Kultovní autor ve svém literárním díle z roku 1971 s podtitulem Divoká pouť do srdce Amerického snu líčí bizarní zážitky, jež prožívá jako novinář Raoul Duke se svým právníkem samojského původu (jemuž říká Dr. Gonzo) na cestě z Los Angeles do Las Vegas a potom v lasvegaských hotelech, kasinech a ulicích. Duke má v hráčském městě pořídit reportáže ze závodu terénních motocyklů a bugin Mint 400 a posléze z celostátní konference okresních státních zástupců, věnované boji proti drogám. Oba protagonisté se pohybují ve věčném drogovém opojení, jež neustále přiživují z nepřeberných zásob narkotik všeho druhu a alkoholu. V rauši se zákonitě dostávají do ošemetných situací a střetů, z nichž však vždy jako zázrakem vyváznou. Kniha, uvozená stejně jako film citátem dr. Samuela Johnsona ("Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti člověčenství"), je vlastně zúčtováním s obdobím šedesátých let, s kulturou hippies, s hnutím proti vietnamské válce a s vlnou psychedelického "šílení". Terry Gilliam se celkem věrně přidržuje textu knihy a usiluje o jeho přebujelou vizualizaci. Film postrádá jednotící "příběh", je sledem volně spojených epizod. Odvíjí se jako novinářovo vyprávění s komentářem různých vnějších souvislostí. Patří sem i drobné retrospektivy, použití dobových dokumentů a zejména „gilliamovské“ trikové techniky k vyjádření protagonistova stavu (lidé se proměňují v různá monstra, blízká zejména velkým ještěrkám, oživuje se podlaha apod.). Obrazu drogového vnímání odpovídá i hektická kamera, prudký střih a bohatá zvuková stopa (s využitím dobových písní). Nesporně zajímavým atributem snímku je herecké obsazení: hlavní postavy vytvářejí k nepoznání "maskovaní" Johnny Depp a Benicio Del Toro a v epizodních rolích se objevují známí herci (mj. Harry Dean Stanton, Ellen Barkinová, Gary Busey, Christina Ricciová). Dlouho očekávaný film byl spíše zklamáním; jistě nepatří k vrcholům Gilliamovy tvorby, má však originální atmosféru, nespornou sugestivitu i svérázný černý humor.
Zdroj: FTV Prima
