Jana a její přátelé

Hořká komedie debutujícího Arika Kapluna s názvem Jana a její přátelé : odehrává v Tel Avivu v období války v Perském zálivu (zhruba na začátku rod 1991). Zachycuje drobné epizody ze života čerstvých imigrantů, kteří přijeli do zaslíbené země z Ruska. - Mladá těhotná Jana se těší na nový život s milovaným manželem Fimou. Ten ji však záhy opustí. Její vychytralý soused Alik zase okamžité zjistí, že může využít svého starého a nemohoucího příbuzného, válečného veterána: ten jako žebrák, odstavený na ulici v pojízdném křesle, vydělá denně slušné peníze. Ty by však měly spíše patřit harmonikáři Jurijovi, který má své místo vedle něj. Osamělá Jana se postupně sblíží se sousedem ze společného bytu, lehkomyslným mladíkem Elim. Milenci se z nich však stanou až v době poplachů během válečného konfliktu, kdy musejí všichni nosit plynové masky. Další postavou je majitelka domu Róza, která v Alikově paralyzovaném příbuzném objeví dávného milence a otce svého dítěte, lzáka. Během krátké doby většina osob změní pod vlivem nových vztahů své chováni a pochopí mnohé nové věci. - Arik Kaplun i jeho žena Evlyn, představitelka titulní rol pocházeji ž Ruska a dobře znají poměry v ruské imigrantské komunitě, která má dnes mimo jiné v Izraeli důležité politické postavení. Tvůrci se však vyhýbají politice a sám válečný konflikt tvoři jen pozadí pro citlivý a převážně humorný popis mezilidských vztahů. Realistický obraz telavivských ulic i domácnosti je zvýrazněn kombinací barevného a černobílého materiálu: Eli totiž často natáčí videokamerou. Tak jako ve většině komedií, ani tady nechybí jistá nadsázka, což se projevuje zejména v symbolicky laděném závěru. - Úspěšný start na mezinárodním poli si film odbyl na XXXIV MFF v Karlových Varech 1999, kde byl za účasti obou manželů uveden pod názvem Janini přátelé - Ke snímku je připojen krátký animovaný film Pavla Koutského Média. Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled Zdá se, že jim to vyšlo! Konečně se Janě, 'jejímu manželovi Fimkovi a jejich dosud nenarozenému potomkovi (který se snad už dočká lepších časů) podařilo emigrovat z velké korodující země do země zaslíbené. V Moskvě je teď jaro a v Tel Avivu kvetou pomerančovníky, na ulicích zní ruština, televize vysílá plamenné hrozby Saddáma Hussajna a nedaleký záliv bouří válečnými explozemi, jejichž ozvěny doléhají až do Svatého města Jeruzalému. Její příběh je nepatrnou součástí toho velkého exodu z východu, je jím tvořen a zároveň ho vytváří a dojemně s ním splývá, tak jako slaná slza s hladinou Mrtvého moře a zrnko písku s dunami nedaleké pouště. Je to docela obyčejný příběh opuštěné Jany, která nikdy nezůstala sama... Křivák Fimko vzal totiž "roha", tuhle legální emigraci pojal jenom na otočku a než Jana stačila v novém podnájmu rozvěsit obrázky, vrátil se zpátky do Moskvy. Možná se pod zdmi Kremlu cítil lépe nežli u Zdi nářků a na Arbatu měl přece jen více kamarádů nežli v Jaffě. Dlouho a marně ho Jana volala, nežli ji vzkázal, že se už nevrátí. Zůstat sám a opuštěný v rozděleném bytě však může mít i své výhody, obzvlášť když ho s vámi sdílí k intimnímu družení náchylný amatérský erotoman a voyerský slídil (se zlatým srdcem) filmař Eli... Někde v té chvíli, kdy se zápletka definitivně zaplétá, se láme scenáristický chleba. To je ta křižovatka, na které autor musí zvolit směr a vzývat všechny filmové bohy, aby si dobrovolně nepřihrál jednosměrku do slepé uličky. V daném případě totiž výchozí fatální situace nabízela alternativní varianty dusného psychologického dramatu, stejně jako sociálního cinéma vérité či dobové politické agitky s melodramatickými ornamenty. Nic z toho se však naštěstí nekonalo a debutující režisér (a spoluscenárista) Arik Kaplun potvrdil nejen zdravou filmařskou intuici, ale i svoji kvalifikaci jako profesor režie a scenáristiky na filmové škole v Tel Avivu. A tak nenechal Janu bezmocně lomit rukama, páchat sebevražedné akce či dramaticky sofistikované veletoče, ba nenechal ji ani potratit, porodit, natož pak v triviálním happy endu znovu vklouznout do náruče ztraceného, nalezeného a napraveného manžela, takto hajzlíka Fimka, který nedokázal ustát výměnu rodné břízky za olivovou ratolest. Kaplun udělal.něco mnohem rafinovanějšího a účinnějšího nechal Janu prostě žít. Obklopenou problémy (jak se snadno, rychle a dobře naučit hebrejsky, jak zaplatit nájem či jak vysvětlit Elimu, že není proti, ale nepatří do jeho promiskuitní stáje), obkrouženou barvitými postavami a postavičkami z emigrantského polosvěta (pouliční harmonikář ruinovaný primitivním trikem mazanou rodinou paralyzovaného válečného veterána). A vy máte náhle pocit, že tak nějak musela na počátku devadesátých let vypadat emigrantská enkláva na předměstí Tel Avivu a že navzdory tomu, že se každou chvíli mohly přes Šaronskou rovinu přehnat irácké rakety, se dokázala Jana s Elim milovat, v té noci, kterou zněly varovné sirény, a v plynových maskách, jež nedokázaly vzdorovat jejich polibkům. Komorní milostnou tragikomedii o "zapomenuté" Janě a jejích nových přátelích natočil (původně vystudovaný lékař) Arik Kaplun lehkou rukou jako sled volně ložených a zdánlivě náhodně a mimoděk propojených sekvencí ze života novodobých přistěhovalců. Zdá se, jakoby místy předával kameru filmařskému fanatikovi Elimu a sledoval své "nearanžované" postavy očima člověka, který to s nimi prožil. Do titulní role obsadil svoji ženu Evlyn, jež ji naplnila bez zbytečně rozmáchlých gest, s tichou pokorou, sympatickou vstřícností a odolnou vitalitou, kterou tušíme za její subtilní nejistotou. Děj nesvazuje striktní a sofistikovanou dramatickou konstrukcí, ale nechává ho ubíhat volně, stejně jako dny jeho protagonistů. A zázrak, který nakonec přichází, je laskavou metaforou jejich společné víry a naplněné naděje. Jana a její přátelé je malý film, který získal velkou cenu Křišťálový globus na loňském MFF v Karlových Varech. Svým způsobem to byl symbolický hold nenápadnému snímku, který má čirost, vnitřní světlo i soudržnost křišťálového krystalu křemene, jímž byl oceněn. Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema