Sběratel kostí

Americký thriller Sběratel kostí připomíná svým názvem před rokem uvedený film Sběratel polibků (1997). Navzdory tomu, že podobnost českých distribučních titulů je čistě náhodná (Sběratel polibků se v originále jmenuje Kíss the Girls), tématem a atmosférou mají k sobě oba snímky blízko, stejně jako k jiným thrillerům s tématikou masových vrahů s netypickými pohnutkami, mj. Sedm (1995) či Vraždy podle předlohy (1995). - Snímek zkušeného režiséra Phillipa Noyce, odehrávající se na Manhattanu, líčí složité pátrání po vrahovi, jenž každou ze svých obětí zbaví kusu masa až na kost a jenž zanechává vyšetřovatelům na místě činu záměrně různé předměty. Ty po správném "přečtení" naznačují, kde a kdy bude spáchán další zločin. Detektivové se po jednom z hrůzných nálezů obrátí na bývalého kolegu Lincolna Rhymea, jenž je po úrazu téměř zcela ochrnutý. Rhyme vtáhne do složitého a psychicky náročného pátráni mladou policistku Amelii Donaghyovou, u níž odhalil mimořádný detektivní talent. Jak se postupně ukáže, záhadnému zločinci jde právě o Lincolna Rhymea. - Tvůrci těží z temné atmosféry, z hrůzně bizarních okolnosti jednotlivých vražd a z pomalu rozkrývaného tajemství. Nezapomínají ani na .,povinnou" psychologizaci hrdinů (protějškem Rhymeova tělesného postižení je Ameliin téměř nepřekonatelný odpor k vyšetřování vražd). Zbytečně komplikovaný a rutinně odvyprávěný příběh je ovšem pojatý pouze jako rébus, v jehož tajence se po vyluštění neskrývá nic zvláštního. Intelektuálně založený divák bude marně očekávat nabízející se sémantickou hru s předměty, jež se v očích zločince a detektiva stávají prostředky jakési esolerické kódované komunikace, a s vraždami. z nichž každá je myšlena jako svérázné "sdělení". - Prakticky stejným postižením jako Lincoln Rhyme trpí i hrdina televizního remaku Hitchcockova Okna do dvora, Rear Window (TV=l998; Pohled z okna: r. Jeff Bleckner - KTV), jehož ztvárnil skutečně paralyzovaný herec Christopher Reeve. Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled Pryč jsou doby vyrovnaných fair play soubojů, kdy proti sobě policajt a zločinec nastupovali ve stejné váhové kategorii. K tomu, aby se vybudilo okoralé srdce filmového diváka a alespoň trochu zpěnil jeho zvětralý adrenalin, je třeba řádně přitlačit na pilu a razantně přehodnotit handicapy! Třeba tak, jak to pracně vypotil literární autor "Sběratele kostí" Jeffery Deaver a do filmové podoby přepsal Jeremy Iacone, balancující již na hranici hodně za vlasy přitaženého pseudomožného. Stačil by totiž už jen nevelký (úlevný) úkrok bokem a mohli bychom bezstarostně poletovat v království Randalla a Hopkirka či s Duchem Patricka Swayzeho. Možná by to byl milosrdný posun k melodramatické romanci (o kterou si nejednoznačně ukotvený projekt místy koleduje), ale sveřepí tvůrci zarytě trvali na tom, že chatrný rubáš tohoto deviantního "kostlivce" raději spíchnou do střohu kriminálního thrilleru. A tak nechali svého paralyzovaného hrdinu přece jen (alespoň trochu) žít. S Denzelem Washigntonem v posteli Není v ní sice zdaleka tak čiperný jako Madonna, ale na jednoho obskurního masového vraha a jeho stereotypně infantilní kryptogramy to pořád ještě stačí. Byly doby, kdy detektiv Lincoln Rhyme proháněl zločincům perka v terénu a po šichtě sepisoval instrukční brožury (pro méně chápavé kolegy a frekventanty policejní akademie) hlavně o tom, jak na místě činu vyčenichat z ničeho slibnou stopu. Pak se na něj při jedné rutinní akci sesunul kus špinavého newyorského podzemí a učinil z něj paralyzované torzo, v němž ovšem stále ještě funguje brilantní analytický mozek. A pokud dýchá a zbývá mu jediný funkční prst, kterým může ovládat myš svého počítače, rozhodně to nevzdá! Jsou takové houževnaté a nezničitelné typy, které oscilují mezi Meresjevem, bílou velrybou a kanonýrem Jabůrkem - a Lincoln je jeden z nich. A nehodlá nečinně hnípat na svém luxusním invalidním lůžku, když se po newyorských ulicích prohání drožka smrti, za jejímž volantem rozehrává deviantní kripl krvavý seriál, jehož epizody končí dlouhými, krutými a bolestnými rituálními popravami. Policie je jako obvykle neefektivně snaživá a klasicky bezradná, velící důstojník vám od začátku připadá jako debil (a ani posléze vás v tomto pocitu nezklame) - a Lincolnovi tak nezbývá nic jiného, než převzít svoji poslední misi. Obklopen sofistikovanou elektronikou a kolegy (kteří čekají na Mistrův geniální gambit), potřebuje jediné. Zachovalé tělo, jež by mohl místo sebe vyslat na místo činu, aby pro něj nasbíralo důkazní materiál, který přitroublí ňoumové z okrsku notoricky přehlížejí. A jedno docela obstojné je právě na dohled. Zatímco Lincoln je v newyorském policejním distriktu svého druhu jediný exemplář, Angelina Jolieová je řadová ťápota, jakých se mezi uniformovanými "platfusáky" plouží tisíce. Ale měla tu kliku, že našla první mrtvolu, nedaleko které se povaloval ušmiknutý prst, jež nebožtíkovi zrovna chyběl. Tehdy Angelina prokázala, že někteří pochůzkáři mají nabito i pod policajtskou čepicí. Pochopila souvislost mezi oběma nálezy, hned zatepla to Lincolnovi vyklopila - a ten v ní okamžitě objevil spřízněný zárodek svého slídilského génia. Tak vznikl ďábelsky smíšený debl, který vytvořil tak intenzivní tlak na síti, že osamělý protihráč (a masoví vrazi, díky své zálibě likvidovat vše živé ve svém okolí, patří mezi nejosamělejší) až na několik prohozů (u podzemního parovodu, v bývalých jatkách či u přístavní navigace) neměl nakonec šanci prosadit svoji hru. Sherlock Molmes z Manhattanu Kde jsou ty doby, kdy se masoví vrazi ještě dokázali soustředit hlavně na to, co se od nich očekává? Kam se poděla čirá vražedná mánie ve stylu Jacka Rozparovače nebo čistá maniakální práce Gunnara Hansena s motorovou pilou? Současný Hollywood odzvonil primitivním zabijákům a nahradil je psychopatologickými zrůdami s freudovskými komplexy, sklonem k ornamentální dekoraci, kanibalismu, kvízovým metaforám a symbolickým rébusům, jejichž vymýšlení a pracné aranžmá je zaměstnává více nežli vražedný akt. Phillip Noyce (Úplné bezvětří, Vysoká hra patriotů) si už ve filmu vyzkoušel leccos. Když o svém Sběrateli kostí prohlásil: "je to love story, a také thriller a detektivka", nařízl si sám větev, na kterou ho chtěl usadit. Výsledkem této trojjediné ambice se totiž stalo mírně jeté puzzle, místy s hodně ošoupanými fragmenty, které ovšem nakonec vždycky nějak složíte. Možná ho lákala netriviální konfigurace ústředního tandemu (ochrnutý pátrač a nezkušená pomocnice) - ale možná se (před tím, než je dal dohromady) měl zajít podívat jak to v Oknu do dvora sehrál Alfred Hitchcock s uzemněným Jamesem Stewartem a čipernou Grace Kellyovou. A kdyby se znovu podíval na to, jak mistrovsky David Fincher aranžoval Sedm, zřejmě by pochopil, že atmosféru netvoří jen dostatečně omšelé dekorace, příběh musí být s hodinářskou precizností sestaven a nikoli nahrubo nahozen zednickou lžící - a ochrnutý Denzel Washington se začátečnicí Angelinou Jolieovou to proti Bradu Pittovi a Morganu Freemanovi prostě neustojí. A jestliže by si ještě oživil nevýrazného tematického mutanta Vraždy podle předlohy, dospěl by k názoru, že než točit další tuctový portrét masového vraha, je lepší nechat kostlivce dál ve skříni. Noyce vám totiž nedává ani poctivou šanci bát se o své hrdiny. Na to, že se Angelina brouzdá sama po hrůzných místech činu si časem bez problémů zvyknete v dobré víře, že ji tam stejně nikdo a nic nepřekvapí (a taky že ne!). Chybí tu i deviantně věrohodná motivace, která na rozdíl od konzistentních Sedmi nakonec směřuje účelově úplně jinam než celou dobu předstírala. A manhattanský zabiják postrádá i onu sugestivně páchnoucí auru zločinu, vlastní všem skutečným "masovkářům", a vedle masožravého dr. Hannibala Lectera vypadá spíše jako přechodně vykolejený vegetarián. A finále (vážiení příznivci upírského filmu - jestliže to do něj vydržíte, pochopíte, co tím myslím) je skutečnou červivou třešničkou na tomhle připečeném dortíku. Odehrát roli v posteli (když ji zrovna nesdílíte s dámou)je herecká výzva, kterou Denzel Washington zřejmě ve slabém okamžiku přijal a v rámci svých (paralyzovaných) možností a stejně postiženého scénáře vlastně se ctí zvládl. Snaživá Angelina Jolieová vedle něj spíše jen sbírala zkušenosti, za nějaký čas by z ní táta Jon Voight mohl mít radost. Chválit je možné i výběr pochmurných newyorských lokací a práci oscarového kameraman Deana Semlera (Tanec s vlky), který dokázal vtisknout v zásadě statickému projektu vizuální dramatičnost a dynamiku. A předem je třeba pochválit i vás, věrné, vytrvalé a vděčné filmové diváky, kteří i na tomhle sporém skeletu určitě najdete nějaké to chutné sousto. Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema