Britsko-irský snímek s vícevýznamovým názvem Human Traffic je celovečerním debutem pětadvacetiletého scenáristy a režiséra Justina Kerrigana. Jde o stylizovaný záznam divokého víkendu několika dvacetiletých přátel kteří po unavující, nudné a ubíjející celotýdenní práci „to pořádně rozjedou" na několika večírcích. Právě vrstevníkům a spřízněným duším těchto hrdinů je Kerriganova „generační komedie 90. let" určena. Ostatním ovšem může přinést věrohodnou informaci o tom, co a pro koho je vlastně na diskotékové kultuře tak přitažlivého. - Prodavač z obchodu s džínsami Jip se v páteční podvečer sejde se svými přáteli: chorobně žárlivým černochem Koopem, jeho dívkou Ninou, její nejlepší kamarádkou Lulu a s Moffem, jenž se živí drobným prodejem drog. Přidá se k ním Ninin sedmnáctiletý bratr Lee, aby ho zkušenější sestra zasvětila. Se znásobenou intenzitou prožívají přátelé svá traumata i úniky z reality do divoké zábavy a barvitých vizí. Pak se všichni probudí s kocovinou, která ovšem patří k věci. Jipovi se během víkendu podaří vyřešit dlouhodobý problém s vlastní potencí, a to díky Lulu, jež se z kamarádky stane jeho důvěrnicí a posléze i milenkou. - Film nemá děj v tradičním smyslu slova. Je sledem výjevů z nevázané (v jádru pohodové a uvolněné) zábavy, jejíž protagonisté jsou vystiženi několika charakteristickými vlastnostmi. Film de facto nemá ani záporného hrdinu: jedinou „negativní" silou jsou traumata jednotlivých protagonistů, kteří díky otevřené reflexi vlastních slabostí získávají bez problémů diváky na svou stranu. Justin Kerrigan využívá různé způsoby stylizace, většinou s ironickým, zcizovacím efektem: vypravěč celého příběhu Jip, ale i ostatní protagonisté se často obracejí na diváky, příležitostně procházejí vlastními představami a komentují je, či naopak zcela bezmocně upadají do fantastických vizí. Navzdory zdánlivé filmařské anarchii je Kerriganova práce s výrazovými prostředky funkční a vtipná (několikero druhů podtitulků však bude mít žádoucí efekt patrně pouze v původní verzi). Samozřejmostí je bohatý a patřičné stylový soundtrack. - Na rozdíl od jiných úspěšných britských projektů Trainspotting (1995) či Acid House (1998) zde drogy nevystupují jako něco démonického či životu nebezpečného - všichni protagonisté například vědí, že po určité době je jejich způsob života prostě přestane uspokojovat; je ovšem pravda, že ve filmu se ke slovu dostávají jen „měkká" či „taneční" narkotika.
Kubina Zdeno/Filmový přehled
