Milenci

Komorní snímek Milenci francouzského herce Jeana-Marca Barra, který debutuje jako spoluscenárista. spoluproducent, režisér a kameraman, vznikl podle rnanifestu Dogma 95 (viz FP ~/99, str. 43) a má jeho certifikát s číslem pět. (Byl realizován jako první .,zahraniční" snímek podle Dogmatu a dříve než film Kristiana Gevringa The King Is Alive (Král žije, s pořadovým číslem čtyři.) - Zdánlivě triviální milostný příběh z dnešní Paříže, natočený s minimálními výrazovými prostředky v několika reálech a v pařížských ulicích má však i své významové přesahy, týkající se stále ještě rozdělené Evropy a hranic svobody jedince. - V malém knihkupectví se prodavačka Jeanne setká s Jugoslávcem Draganem. Stanou se z nich neodluční milenci, nadšeně poznávající nový a hluboký vztah. Dragana, který je malířem, jeho vlastní vinou zadrží policie. Přitom vyjde najevo, ze je v zemi ilegálně. Musí Francii do tří dnů opustit. Znamená to však také, ze musí opustit Jeanne; vyhlídky na návrat rozhodně nejsou příznivé. Mladík nakonec opět poruší nařízení a zůstane s milenkou, která se nemůže vyrovnat s nespravedlností, jež se jí týká (" Když se do někoho zamiluju, nezajímají mě jeho papíry!") Rozloučeni je však nevyhnutné... Tvůrci sledují proměny vztahu od počátečního bezvýhradného okouzlení až po drobné i vážnější rozmíšky, způsobené rozdílnými povahami i životními návyky. Upřímná a oddaná Jeanne se učí vyrovnávat se s Draganovou bohémskostí, lehkomyslností, s jeho proměnlivými náladami i stavy opilství. Mladík zase dává najevo svou balkánskou žárlivosl a jistou sebestřednost. Vztah ovlivňují nejen vnější okolnosti (mladíkův ilegální pobyt), ale i kulturní rozdily. Dvojice spolu mluví anglicky, dostatečný prostor ve filmu dostávají kulisy Paříže a zároveň i tamní jugoslávská komunita. - Není nutné zkoumat, do jaké míry dodržují tvůrci pravidla manifestu. Ta se zde na mnohých místech zdají spíše na obtiž. Dominantní jsou stejně herecké výkony, jež jsou rozhodující pro vyznění díla mnohem více než způsob snímání a zachycení prostředí. - Snímek Milenci jehož původní název je záměrně anglický) má být prvním dílem volné trilogie, jejíž druhý díl Too Much Flesh (2000. Příliš mnoho masa) již vzniká.Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehledVýmluvný titul milostné studie (šťastně ženatého) Jean-Marca Barra je přímo odvozený od slovesného označení důvěrného aktu, který všichni známe tak dobře, že nám o něm nemusí nikdo vykládat. A přesto tak často a rádi milencům nasloucháme (neřkuli šmírujeme)! Ale poodstoupili jsme někdy od vilné emoce a zamysleli jsme se seriózně hlavou, co je to vlastně za lidi, jež tak oblouznili sugestibilní (a proto manipulovatelné) kreativce, kteří jim postavili tolik uměleckých pomníků, že by to vystačilo na slušný hřbitov (kde konec konců někteří z nich ve jménu své lásky také předčasně skončili)? Co je na těchhle lidech a jejich (často nelegitimních) vztazích tak pozoruhodného, že se o nich píší romány, skládají básně a točí filmy? Řekněme si to bez příkras! Vždyť se vlastně jedná jen o (zpravidla) heterosexuální pár, puzený k sobě vzájemnou interpersonální atraktivitou, synchronně produkující neřízené chemické reakce, paralelní fyziologické reflexy a zničující osudová traumata. Je to stereotypně se obnovující, nicméně přechodný živočišný druh, přežívající v párech (extrémně náruživé dvojice i ve větších skupinách), vyznačující se limitovanou životností, která končí manželstvím, případně rozchodem, smrtí či jinou externí katastrofou, jež znemožňuje jejich další intimní koexistenci. I takto (frigidně) je možné popsat milence, již tolikrát proprané klasikou, vlezlými scenáristy i jejich vlastními životy. Nač to protahovat, opravdová láska je vždy spíše přímočarý tah na branku nežli ornamentální dribling. Stalo se to během několika intenzivních hodin. Pařížanka Jeanne a jugoslávský malíř Dragan se seznámili v knihkupectví, povečeřeli u ní doma, pomilovali se (tamtéž) a při první společné snídani (dtto) už oba věděli, že bez sebe nemohou žít. A protože on neměl potřebné povolení k pobytu, ukázalo se, že bude problém, aby mohli žít spolu. Prostě situace, ve které se milenci, zejména v literatuře a filmu, běžně nacházejí. Podle ověřené dramaturgické rovnice iniciace + kopulace = separace, se milenecké páry seznamují a milují hlavně proto, aby od sebe byly vzápětí odtrženy. A tak, pokud možno na vrcholu propastného milování, jejich vztah drsně převálcuje vyšší moc, af už je to agónie Anglického pacienta, zášť znepřátelených veronských rodů či třeba tolikrát vyzkoušený agresivní paroháč. Zpovykané tvůrce totiž příliš nezajímají bezproblémové avantýry, ale traumaticky nenaplněné vztahy kterými nám (poctivým pěšákům milostných afér) implantují úlevný pocit, že bychom na tom mohli být konec konců ještě mnohem hůře než zpravidla jsme. V daném případě má láska Jeanne a Dragana skončit ještě rychleji, než vzplanula. Za dveřmi stojí rigidní úředníci z pařížského magistrátu - kdo nemá potřebné povolení, s milováním končí! S Larsem von Trierem spolupracoval JeanMarc Barr několikrát jako herec, pak si u něj pustil na kazetě kultovní snímek manifestu Dogma 95 Idioti v dánském originále a přestože nerozuměl jedinému slovu, pochopil, že tenhle svobodný styl je parketa, na které se chce umělecky uvelebit. Jean-Marc Barr svůj "certifikát čistoty" za Milence (pod nimiž je podepsán jako režisér, kameraman, spoluscenárista a koproducent) získal. "Tahle pravidla vám sníží pětkrát až sedmkrát rozpočet," dodává k tomu pragmaticky. S přítelem Pascalem Arnoldem nasadili slušný tempařský rytmus: v červenci (1998) uzrál záměr, v září napsali scénář, v říjnu sehnali peníze, na konci listopadu a v prosinci se točilo a šest týdnů pak tenhle příběh nenaplněného milování dozrával ve střižně. Ale spíše než příběh je to fragment zakazované lásky v "přímém přenosu", kde, je pomocí nestandardních formálních postupů tlumočena vcelku notorická představa o tom, že láska v Paříži je milování v podkrovních privátech, vykouří se při ní hodně silných cigaret, našlape pár kilometrů podél noční Seiny a prosedí nejedna chvíle v zapadlých kavárničkách starého města. Je to možná klišé, ale na poddajné naivy (jako jsem já) docela funguje. Možná o něco víc, nežli (zřejmě v prvním plánu) zjevná snaha tvůrců vyburcovat ve vás pocit, že jakýsi trapný zákon přece nemůže rozhodovat o něčí lásce. V duchu Trierova manifestu si užijete i něco jugoslávského folklóru, hodně dlouhých záběrů, včetně závěrečné chůze k otevřenému konci, který dává vaší fantazii šanci vstoupit do hry a Jean-Marcovi navíc únosnou pointu. V ústřední dvojici dominuje skvělá Élodie Bouchezová, která jakoby tu z Vysněného života andělů sestoupila na zem (kdo by se do ní v předvánoční Paříži nezamiloval!). Hlavně její zásluhou máte pocit, že to, co zpočátku vypadalo na "rychlovku", je něco mnohem zásadnějšího, subtilnějšího a také tak snadno zranitelného. Élodie, Élodie jsou v tobě všechny melodie toho věčného duetu o lásce v Paříži, které stojí za to poznat. A tak si k těm ("pouhým") šedesáti procentům (za které nemůžeš) klidně přičti dalších čtyřicet. Šobr Michal/Cinema