Insider: Muž, který věděl příliš mnoho

Drama režiséra Michaela Manna lnsider: Muž. který věděl příliš mnoho byl natočeno podle skutečných událostí, shrnutých v obsáhlém článku novinářky Marie Brennerové Muž, který věděl příliš mnoho, uveřejněném v roce 1996 v květnovém čísle časopisu Vanity Fair. lnsiderem, neboli osobou zasvěcenou do důvěrných informaci, je zde Jeffrey Wigand, bývalý vedoucí pracovní výzkumné laboratoře tabákové korporace Brown & Williamson. Ten byl propuštěn kvůli tomu. že interním dopisem nepřímo obvinil šéfa firmy z křivopřísežnictví. Bossové sedmi velkých tabákových společností totiž před americky kongresem odpřisáhli, že nikotin podle nich není návykový. Ve skutečnosti však firmy tabák upravovaly chemickými aditivy, jež návykovost nikotinu naopak zvyšovaly. Renomovaný producent investigativního TV pořadu 60 minut Lowel Bergman přiměje Wiganda, aby své informace zveřejnil vzhledem k mimořádně silnému protivníkovi se však oba muži (z nichž každý má zcela jiné společenské postavení a jinou povahu) musejí vypořádat se zákonnými překážkami ohledně Wigandovy smlouvy o mlčenlivosti, s výhrůžkami smrti, s enormním psychickým tlakem či s poměry v zákulisí televizní stanice... - Michael Mann dbá na podrobné líčení všech relevantních okolností. V množství detailů se však nakonec utápí (Lowell Bergman je exponován dokonce prostřednictvím zcela jiného, nesouvisejícího případu). Zjevná je též nejasná hierarchie v pojetí obou hlavních postav: zatímco z logiky věci je hlavním hrdinou Jeffrey Wigand, zmítaný mezi strachem ze msty a přirozenou potřebou dostát morálce a zveřejnit pravdu o zločinu, stejnou pozornost věnují tvůrci také Bergmanovi a líčení zákulisních poměrů v televizní stanici. Přitom se autoři v zájmu dramatizace odchylují řadou detailů od skutečnosti. Podstatnější je pro ně "vnitřní pravda" příběhu, vypovídajícího o stísněných pocitech obou protagonistů při konfliktu s arogantní a téměř neporazitelnou mocí. - Mannův snímek pojednává ve druhém plánu o očistné roli investigativní žurnalistiky. Jako lakový jej lze určitě srovnávat s klasickým dílem Alana J Pakuly Všichni prezidentovi muži (1976). Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled "Cigarety nejsou návykové," tvrdili zástupci tabákových společností veřejnosti do očí ještě před pěti lety! Mohli si to, mizerové, dovolit a i přes všechny vědecké výzkumy, jasně vypovídající o návykovosti a škodlivosti cigaret zatloukali a zatloukali. Až do chvíle, kdy všechno změnil člověk, který byl původně z nich. Jeffrey Wigand donedávna pracoval jako vedoucí výzkumu a vývoje pro mamutí tabákovou společnost Brown & Williamson. Jeho zaměstnavatelé udělali velikou chybu, když se s ním ve zlém rozešli. Wigand znal spoustu věcí, které výrobci cigaret drželi pod pokličkou, a rozhodl se, že si je nenechá pro sebe. Tedy, rozhodl se - tak jednoduché to nebylo. Klíčovou osobou, která Wiganda ke svědectví přiměla, byl producent televizního pořadu 60 minut Lowell Bergman. Původně se s Wigandem spojil jen proto, že si potřeboval ověřit nějaké informace z oboru, ale byl zkušeným profesionálem a z útržkovitých náznaků okamžitě vycítil, že má na dosah ruky mimořádně třeskutou zpravodajskou bombu - nikdo jako Wigand ještě nikdy neporušil mlčenlivost. A nakonec nebylo vůbec snadné zařídit vše tak, aby se pro mnoho lidí pekelně nepříjemná pravda dostala na světlo světa. Wigand musel čelit ohromnému psychickému teroru a Bergman se potýkal s bázlivostí svých nadřízených, kteří se obávali možných důsledků soudního sporu, který by mohl vyplynout z porušení smlouvy o mlčenlivosti. Nicméně dnes už víme, že události, které Insider: Muž, který věděl příliš mnoho popisuje, v konečném důsledku vedly k tomu, že tabákové společnosti zaplatily jako odškodné 246 miliard (!) dolarů. Jak k tomu došlo, obšírně popsal Pulitzerovou cenou oceněný článek v New York Times, ze kterého Michael Mann a Eric Roth (Forrest Gump) vycházeli při psaní scénáře. Leckterá fakta pro dosažení větší dramatičnosti poněkud upravili, nicméně evidentně to bylo k dobru věci, protože do kin se dostalo velmi vydařené drama. Zatím spíše akční režisér Michael Mann (Nelítostný souboj, Poslední Mohykán) tentokrát razantně změnil žánr, ale vyprávěcí obrátky nikoliv. V jednom kuse používá krátké záběry, točené často z ruky (střih i kamera jsou vynikající), díky čemuž atmosféra vyprávění podle potřeby osciluje mezi polodokumentaristickou bezprostředností a nervní roztěkaností. Přestože tedy ve filmu nejsou žádné skutečně akční scény, Mannovi se obdivuhodně daří budovat napětí. Skutečnými perlami Insidera jsou herecké výkony. A1 Pacino je sice v roli ostříleného novinářského profíka Bergmana místy snad až příliš "pacinovský" (ano, už je to skoro terminus technicus), ale naštěstí to nijak neruší, což je typický příklad toho, jak šťastnou ruku měli tvůrci při volbě herců. Fantastický husarský kousek se jim pak povedl, když se rozhodli do role Jeffreyho Wiganda obsadit Russella Crowea. No řekněte sami, dá to rozum, aby pětatřicetiletý australský hromotluk hrál třiapadesátiletého, prošedivělého a tloustnoucího amerického intelektuála? A vida - funguje to skvěle! Crowe prokázal mimořádnou tvárnost - přibral skoro dvacet kilo (stihl to za šest týdnů - desítky cheeseburgerů a litry bourbonu udělaly své), nechal si oholit hlavu, aby mu lépe pasovala paruka, změnil přízvuk i chůzi. Navíc mu (kromě hereckého talentu, samozřejmě), skvěle nahrává do karet i jeho mohutná postava a typický nádech agresivity v hlasu i v pozadí každého pohybu. Díky tomu můžete například ze scény, ve které Wigand na otázku, proč ho vyhodili, odpoví: "Když se rozčílím, mám potíže se sebeovládáním a nenechám se sebou manipulovat," pochopit mnohem více, než se může zdát při jejím pouhém přečtení. Za zmínku rozhodně stojí i veterán Christopher Plummer, který měl práci ztíženou tím, že jeho moderátor Mike Wallace je v USA extrémně známou tváří. Plummer mu sice není příliš podobný, ale jeho gesta a mimiku prý zvládl na výbornou. Ale to jen tak pro zajímavost (a na vysvětlenou toho, proč herce začínají bombardovat spršky cen) - nám to samozřejmě může být úplně jedno, důležitý je především fakt, že hraje výborně. Klasické moudro o tom, že není malých rolí, dokazuje i Kanaďan Bruce McGill. Přiznám se, že i přes brilantní výkony herců v hlavních rolích ve mne právě jeho ani ne pětiminutový minivýstup u výslechu zanechal i po skončení filmu nejvýraznější stopu. Ale nikdo není dokonalý. Kromě toho, že je dramatičnost děje poněkud otupena zřetelným rozpolcením příběhu na dvě poloviny (v první se věnujeme spíše Wigandovi, ve druhé se zaostříme na Bergmana), je třeba přiznat, že pro leckterého běžného českého diváka bude Insider pravděpodobně nepříliš zajímavý svým tématem a docela určitě příliš dlouhý, což může těm z nás s citlivějším pozadím notně obrousit míru pozornosti, potřebnou k nasávání dramatické atmosféry. Nicméně jsem si jist, že každý vnímavější divák - labužník, kterému čas, potřebný ke vstřebání příběhu nevadí, si v kině báječně smlsne. 60 minutes - Prestižní zpravodajsko - publicis·tický pořad stanice CBS vytvořil už před více než třiceti lety producent Don Hewitt. První "šedesátiminutovka" byla odvysílána 24. září 1968. V průběhu její existence přinesli tvůrci více než dva tisíce reportáží, rozhovorů i profilů zajímavých osobností. "60 minut' je z dlouhodobého hlediska nejúspěšnějším pořadem svého druhu v USA - získal už 68 (!) cen Emmy a např. v loňském roce sledovalo každé vys0ání průměrně 19 milionů diváků. Autor/Zdroj: Vosmik Ondřej/Cinema