Klíč

Ebráhím Forúzeš ve svém filmu nabízí esenci toho nejtypičtějšího, čím íránská kinematografie v posledních letech okouzlila svět. Jeho domácky realistický, prostoduše lineární a přitom dráždivě tajemný film připomíná složitou jednoduchost ornamentu z perského koberce: čtyřletého Amíra zamkne doma odcházející maminka. Kanárek žízní, ale voda neteče. Šestiměsíční sourozenec řve, protože potřebuje přebalit, papiňák hrozí vybuchnout a navíc začne unikat plyn. Amír vždycky nakonec najde východisko z nouze, kterým si ovšem zároveň zadělá na další potíže... Podobně jako v groteskách Bustera Keatona či v loutkových filmech Hermíny Týrlové, u níž scenárista Abbás Kiárostamí na počátku 70. let studoval animační techniky, předměty zlomyslně ožívají. Nejhrůznější ze všeho je však nevinně "zlomyslné" nemluvně. Jde o tísnivé podobenství o pocitech ortodoxně kontrolované íránské společnosti? Nebo o nevinnou hříčku? "V Klíči sledujeme dítě hledající svobodu," poznamenává k tomu režisér. Autor/Zdroj: /Cinema „Minimalistickým " dramatem Klíč debutoval v celovečerní tvorbě íránský režisér Ebrahim Forouzesh. Jeho sedmdesátiminutové dílko je typickou ukázkou tvorby, označované za tzv. íránský filmový zázrak. - Řada mezinárodně úspěšných íránských filmů (jež mohli čeští diváci zhlédnout především v posledních ročnících Letní filmové školy v Uherském Hradišti) vznikla v produkci teheránského Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže; pracuje proto velmi často s dětskými hrdi ny a zejména s elementárně jednoduchou zápletkou: ve filmu Khane-ye doust kodjast? (1987, Kde je dům mého přítele?; r. Abbas Kiarostami) hledá malý školák adresu přespolního spolužáka, aby mu vrátil školní sešit a zabránil tak jeho vážným potížím s učitelem, ve snímku Badkonake sefid (1995, Bílý balónek; r. Jafar Panahi - Tv) se malá dívenka marně snaží vytáhnout zpod železného roštu zapadlou bankovku, kterou předtím vymámila od matky na nákup rybičky, v Naderiho filmu Voda, vítr, prach (1985) hledá chlapec v oblasti vyschlého jezera svou rodinu, která utekla před suchem. Hrdinou snímku Klíč je čtyřletý chlapec, kterého nechá matka doma samotného s půlročním miminkem. - Malý Amír Mohammad sice plní instrukce týkající se krmení bratříčka i jiných věcí, avšak vzhledem k jeho fyzickým a rozumovým schopnostem a také vzhledem k jeho ryze dětskému žebříčku hodnot se v domácnosti (kde se na plynovém sporáku vaří jídlo v tlakovém hrnci) začne pomalu schylovat k tragédii. Sousedky ani chlapcova babička nic nezmůžou; dveře bytu, nacházejícího se několik pater nad zemí, jsou zamčené a náhradní klíč visí na věšáku mimo chlapcův dosah... - Ebrahim Forouzesh s Abbasem Kiarostamim (tentokrát jako scenáristou a střihačem) dokonale využívají uzavřeného prostředí; do nejmenších detailů propracovávají funkci předmětů, z nichž většina slouží zcela jiným účelům než pro jaké byly původně určeny (kojenecká láhev je využita k naplnění krmítka v ptačí kleci, dětská postýlka je především vhodným podstavcem, různé věci včetně lopaty pomáhají „dosáhnout" nahoru...). Důrazem na obyčejnost příběhu,na lineární vyprávění a na všední, zcela banální rekvizity a události tvůrci navazují na perskou literární tradici. Jejich styl je však oprávněné srovnáván s rukopisem nedávno zesnulého Roberta Bressona. Autoři ani v nejmenším nezneužívají dětského hrdiny k citovému vydírání diváků. (Což ostatně platí pro všechny íránské filmy s dětmi v hlavní roli. Podstatným rysem malých íránských protagonistů je schopnost a odvaha vypořádat se s problémy, na něž dítě se svými tělesnými a duševními dispozicemi zdánlivě nestačí). Své místo tu má i jemný nenásilný humor. Klíš tak může být velmi dobře vnímán jako film pro děti, jako nízkorozpočtový "thriller" s vzácně zvládnutou jednotou místa a času, ale právě tak i jako metafora o iránské totalitní společnosti, uzavřené před okolním světem a ohrožené rostoucím "tlakem" zevnitř. Tuto interpretaci podporuje i fakt, že Klíč byl uvden až čtyři roky po svém vzniku. Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled