Pátrání po jedné ženě

Na setkání s dílem Michelangela Antoniontho jsme si museli třiadvacet let počkat. Jeho proslulá Zvětšenina byla u nás uvedena v roce 1968. Pravda, slavný ítalský Mistr po ní toho příliš mnoho nenatočil, přesto nám však unikly tak významné tituly jako Zabriskie Point nebo Povolání: r·eportér. Komorním milostným příběhem Pátrání po jedné ženě z roku 1982 se Antonioni se značným zpožděním vrací k nán, a1e tehdy to byl také návrat - po osmnácti letech práce v zahraničí opět natočil celovečerní film v Itálii. Protagonistou je filmový režisér Niccolo (nelze mu upřít autobiografické rysy), prožívající dvojí milostné zklamání. Vztahy k aristokratické Mavi i k sympatické herečce Idě jsou poznamenány tajemstvím. Vytvářejí první plán zdánlivě průhledného příběhu, jehož znásobené významy jsou zcela svěřeny divákově přístupnosti k emotivnímu i racionálnímu prožitku. Antonioni předvádí meditaci o podobě současné lásky, provázené samotou, odcizeností a paradoxně i jakousi nezaujatostí. Současně s tím je také akcentován sex, jako důležitý atribut tohoto podivného životního stylu. Niccolo odlišuje ženy svého života od ideální ženy, již chce učinit hrdinkou budoucího díla. Nakonec však ne své samotě rezignuje a začne přemýšlet o projektu vědecko-fantastického filmu. - Nelze pochybovat o tom, že Pátrání po jedné ženě je jistě dílem do detailu promyšleným. Možná právě proto působí poněkud chladně a nepřesvědčivě. Pro mnohé znalce Antonioniho tvorby bude snad i jistým zklamáním. Tady je narnístě připomenout, že doba se mění a s ní i ti, kteří ji vytvářejí. Autor/Zdroj: /Filmový přehled