Bertha z dobytčáku

Mezi nejpodivnější a současně nejdetailněji specifikované subžánry brakové kinematografie, které Roger Corman během své dlouhé kariéry ustanovil, patří filmy o ženách přepadávajících banky na pozadí velké hospodářské krize. Iniciačním titulem se stala Krvavá máma (Bloody Mama, 1970), pojednávající ve zjitřeně exploatačním duchu o zvrácené morálce a nelítostné brutalitě reálného gangu vedeného máti Barkerovou. Námět vymyšlený jedním z šéfů American International Pictures Jimem Nicholsonem slavil velký kasovní úspěch, takže Corman dostal nabídku přijít s dalším filmem o reálné kriminálnici. Jelikož v létě 1970 založil vlastní společnost New World Pictures a přestal režírovat, nový projekt pouze produkčně zaštítil. Rešerše materiálu se ujala jeho čerstvá manželka Julie Cormanová, která objevila knihu mapující neuvěřitelný opravdový příběh ženy, která ve třicátých letech byla tulačka a podílela se na několika loupežích. Julii na jejím příběhu fascinoval fakt, že se jednalo o ženu, která žila zcela mimo společenské normy své doby, a chtěla, aby motivy nonkonformity a emancipace byly zachovány ve scénáři. Zásadní pro výslednou podobu Berthy z dobytčáku bylo angažování mladého ambiciózního režiséra, který si z cizího námětu a scénáře udělal vlastní film. Budoucí velikán americké kinematografie Martin Scorsese stál tehdy na samém začátku kariéry a měl za sebou pouze studentský debut Kdo to klepe na moje dveře (Who's That Knocking at My Door?, 1968). K nemalému překvapení štábu a producentů zvyklých na natáčení intuitivním stylem brakové šmíry si Scorsese celý film pečlivě rozkreslil do storyboardu. Nápadité kamerové kompozice a dynamické rozzáběrování sekvencí spolu s žánrově sevřenějším scénářem, který dobře střídá odlehčené, dramatické i kontemplativně vážné pasáže, zapříčiňují, že tento snímek vysoce ční nad ostatními lacinými projekty své doby. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016