Pytláci

Psychologické drama Josého Luise Boraua Pytláci z roku 1975 bylo ve své době jedním z nejúspěšnějších španělských filmů. Podobně jako díla Carlose Saury bylo považováno za alegorii, demaskující Francův režim. V katolickém Španělsku ovšem překvapovalo především realistickým zpochybněním tradičních autorit (rodina, církev, stát) a erotickou otevřeností. Proto mělo zákonité potíže s cenzurou, proti níž se ovšem tehdy postavil odborný tisk. - Dovedný pytlák Angel si přiveze z města do osamělé hospody, v níž dosud žil jen s panovačnou matkou Martinou, padlou dívku Milagros, která je ovšem milenkou hledaného zločince Fešáka. Matka byla kojnou nynějšího guvernéra provincie, který začne do hospody dojíždět na lov. Nezkušený a zamilovaný Angel se s Milagros ožení a později zachrání na její přání Fešáka před gardisty. Dívka však v téže době zmizí. Až později muž zjistí, že ji zavraždila jeho matka, která se nedokázala smířit s tím, že by se měla dělit o synovu lásku. Angel pak sám vykoná pomstu. - Tvůrci postupují v rozvíjení děje zcela přímočaře a bez odboček. V jednoduchých zkratkách přesně určují vztahy mezi protagonisty a nenápadně stupňují narůstající napětí mezi nimi. Akcentuji smyslnost vztahů, jež má Milagros jak k manželovi, tak k dřívějšímu milenci. Zároveň podávají karikaturu představitelů moci, zejména v postavě protektorského a samolibého guvernéra (jehož hraje sám režisér). V přeneseném slova smyslu jsou pytláky všichni zúčastnění, protože bez ohledu na vžitou morálku či na daná pravidla si berou to, co jim nepatří. Film tak vlastně nemá jediného kladného hrdinu. Symbolem obětí "zla v člověku "jsou v Pytlácích zabíjená nevinná zvířata. - Syrový obraz španělského venkova i dobové atmosféry dnes možná poněkud ztrácí na své naléhavosti, je však přinejmenším dobrou ukázkou tehdejšího způsobu filmového myšlení. Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled