Povídkový snímek Dekameron (/970) je první částí z tzv. Trilogie života, kterou natočil Pier Paolo Pasolini. Následovaly Canterburské povídky (1971) a l! Fiore delle mille e una nolle (1974, Kytice z Tisíce a jedné noci). - Z významného literárního díla, pocházejícího z období rané renesance, si marxisticky orientovaný filmař vybral ty povídky, jejichž hrdiny jsou především prostí lidé ("budoucí proletariát"). Příběhy, jež nejsou ve filmu označeny názvy, se odehrávají v Neapoli (s výjimkou povídky Ciappelletto, jejímiž hrdiny jsou neapolští krajané na severu země). Pasolini také zaměnil Boccacciovu kultivovanou toskánštinu za neapolský dialekt. Kromě toho zbavil vyprávění rámcové situace (deset urozených Florentinů, kteří v literární předloze vyprávějí povídky po dobu deseti dnů). Jako své alter ego využil postavu malíře, jenž vystupuje v jednom z Boccacciových příběhů a jenž ve filmu pracuje na kostelní fresce (tuto postavu, procházející filmem mezi jednotlivými povídkami, režisér také sám ztvárnil). - Frivolní náměty s občasným tragickým podtextem Pasolini aktualizoval v rámci svého levicového smýšlení ve vyprávění jednoznačné přitakává vitálním, zpravidla plebejským hrdinům, zatímco představitele vyšších sociálních vrstev nebo světské či církevní moci zobrazuje jako pokrytce (jeptišky, užívající si se zahradníkem), omezence (kněz, jenž prohlásí zločince Ciappelletta za svatého, manžel podváděný svou zenou takřka před vlastníma očima) nebo přímo jako sadistické vrahy (trojice bohatých bratří, kteří odstraní chudého milence své sestry). Výraznou roli přitom hraje neestetizovaná tělesnost, snímaná s vášnivým zaujetím pro různé poznamenané lidské typy, a s objektivním věcným odstupem v případě obrazového či verbálního zachyceni nahoty, sexu, ale i fekálií či mrtvých těl. Zatímco v následujících Canterburských povídkách a zejména v symbolickém dramatu Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975) přejde Pasoliniho záliba v zemitosti do samoúčelné. snad až obsedantní manýry. v Dekameronu jde ještě o souznění s duchem předlohy, která vyjadřuje renesanční optimismus a rehabilitaci lidské přirozenosti: autorský postoj ve filmu nejlépe reprezentuje poslední povídka (Tingoccio a Meuccio), v níž se zemřelý hříšník vrací ze záhrobí se zprávou, že není hříchem všechno, co za hřích považujeme... - Pasolini natočil osm povídek, avšak zdrojem mu byly ještě další dva Boccacciovy příběhy: z jednoho je převzatý malíř Giotto (pátý příběh šestého dne), druhou historku o abatyši smilnící s knězem (první příběh devátého dne) si postavy vyprávějí.
Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled
Italský režisér Pier Paolo Pasolini ve své osobité adaptaci nejslavnějšího literárního díla italské renesance přenesl děj do Neapole a místní nářečí využil jako jazyk lidových vrstev italského jihu. Deset převzatých a deset nových epizod kritizuje v duchu režisérových politických názorů opory buržoazního státu: církev, rodinu a obchod. Rozhodně - a to především - však nabízí spolu s Felliniho Satyriconem jeden z autorsky nejsvébytnějších filmařských pohledů na období italských dějin.
Autentický a zároveň historický dojem vzbuzuje tentokrát Pasolini volbou výrazných hereckých typů s důrazem na "syrově" modelované a osudem deformované tváře. Sám ve filmu ztělesnil žáka malíře Giotta. Filmová verze Boccacciova Dekameronu z roku 1970 tvoří úvod režisérovy "trilogie života" (Canterburské povídky- 1971, Kytice z tisíce a jedné noci- 1974).
Autor/Zdroj: /Cinema
