Třinácté patro

Třinácté patro se stalo v pořadí druhou hranou adaptací románu Daniela F. Galouyeho Simulacron – 3, tu první natočil pro německou televizi Rainer Werner Fassbinder pod názvem Svět na drátě (Welt am Draht, 1973) a dodnes jde o jednu z nejpozoruhodnějších vizí o virtuální realitě, jaká kdy pro kameru vznikla. Oproti tomu Třinácté patro zapadlo, nezaslouženě je stihl osud mnoha dalších sci-fi roku 1999, která se srazila s náklaďákem jménem Matrix. Opusu sourozenců Wachowských se navíc zčásti podobá i zápletka filmu – i tady jde o vědomí života v dokonalé virtuální realitě a snahu pochopit svou úlohu ve světě, v němž hrdina žije (nebo se tak alespoň všichni tváří). Ocitáme se v Los Angeles v roce 1937. Starší muž s tváří Armina Muellera-Stahla odchází z hotelového pokoje od mladé dívky a na baru nechává u číšníka, blonďatého Vincenta D’Onofria, vzkaz svému příteli. Zakrátko docestuje domů a ulehne vedle své manželky. Zdálo by se, že sledujeme klasickou noirovku, ale staříkovi zableskne v očích a rázem se objeví ve 13. patře svého počítačového výzkumného centra roku 1999. Zjevně rozrušený někomu volá ze zavšiveného baru – a pak se kdosi postará o to, že mu oči nadobro vyhasnou… Třinácté patro slouží jako typický příklad tzv. future-noiru či tech-noiru s prvky kyberpunku, tedy filmu, na jehož žánrovém zařazení se nemohou shodnout ani pomazané hlavy z anglosaských zemí posedlých žánrovým dělením. Jde navíc o titul pozoruhodně nevyrovnaný, za což nejspíš může poměrně nízký rozpočet a nezkušenost scenáristy a režiséra v jedné osobě Josefa Rusnaka, který na takto „velké“ produkci pracoval pouze jako asistent Rolanda Emmericha u Godzilly (1998). Přesto jeho počin do výběru této kybersekce z mnoha důvodů patří. Můžeme jej vnímat jako další příklad evidentně tísnivé obavy, že život je, řečeno Calderónem, pouhým snem, který s sebou zřejmě nesl příchod nového milénia. Nebo jako důkaz blízkosti mezi tech-noirem a kyberpunkem. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017