Zrcadlo

Paměť jako zrcadlo života, které neodráží samy události, ale spíše pocity, jež je doprovázely. Takový je výkladový klíč k nejautobiografičtějšímu z filmů Andreje Tarkovského. Ten se tu v asociativním sledu vzpomínek, snů a představ navrací do dětství, které významně poznamenal rozchod rodičů, a v několika časových rovinách si prostřednictvím svého alter ega připomíná kolizní momenty vztahů s nejbližšími. Radikální zacházení s prostorem a časem, tradičně zásadními veličinami Tarkovského filmů, dosáhlo v Zrcadle svého vrcholu. Čas konkrétní se proměňuje do nelineárního kosmického plynutí, které pohlcuje či naopak zmnožuje místa, děje i jeho původce. Proto zde jedna postava vystupuje v několika podobách či naopak jediný herec reprezentuje několik protagonistů, což zejména napoprvé výrazně ztěžuje orientaci v ději snímku. Pokud vás podobná anotace vyděsila, neklesejte na mysli. Nejvíce totiž film procítí divák, který k němu přistoupí beze snahy ho analyticky rozpitvat. Sám režisér vzpomínal, že nejlépe Zrcadlo vystihla uklízečka po projekci v jakémsi maloměstském kulturním domě. Aby ukončila diskuzi o snímku a vystrnadila konečně diváky ze sálu, vyhodnotila děj slovy: „Člověk v předvečer smrti vzpomíná na svůj život, a když si uvědomí, kolik špatností napáchal svým nejbližším, zatouží se jim omluvit, jenže je už pozdě.“ Unikátní v Zrcadle není jen spletitá struktura vyprávění, ale především jedinečné obrazy, které rozechvívají představivost diváka a unášejí ho do jedinečného univerza Tarkovského kinetické metafyziky. To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. Kamila Dolotina Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017