Hank Quinlan je zkorumpovaný policista. Hank Quinlan je zosobnění zneužití moci, Hank Quinlan je člověk bez budoucnosti. Hank Quinlan je klon občana Kanea… Hank Quinlan je také úchvatná wellesovská herecká kreace… Jinými slovy, jakmile Welles dostal na naléhání hvězdy filmu Charltona Hestona nečekanou příležitost - původně měl v Odznaku zla (první název) pouze hrát - vést produkci rovněž režijně, nemohl nepodlehnout svému adaptátorskému nutkání. Byl ochoten vzdát se i honoráře za režii, pokud získá právo přepsat scénář. Jako obvykle ve Wellesově případě výsledný film obsahuje něco z románové předlohy Whit Mastersona (pseudonym dvojice Roberta Wadea a Williama Millera) „Badge of Evil", původního scénáře Paula Monashe i z nápadů jednotlivých herců. Nicméně nakonec jde o skvost noirové série, nesoucí pečeť wellesovské, zcela jedinečné koncepční i realizační grandióznosti s oním nepostradatelným přídechem pokleslosti původního námětu. A jaké tedy byly Wellesovy hlavní změny? Kladným postavám ubírá na schematické zřejmosti charakteru rozostřením psychologických kontur, řešení kriminální záhady odsouvá na vedlejší kolej, a především záporného hrdinu činí nejpoutavější a tedy nejdůležitější postavou, neboť ji obdařuje patosem tragického rozměru.
Korumpující vliv moci, tragicky nezadržitelný rozklad integrity člověka a zrada… zrazený přítel, zrazená profese, zrazené ideály, člověk zrazený životem - počínaje Občanem Kanem (Citizen Kane, 1941) jde o klíčová wellesovská témata a i v tomto případě tvoří opěrné pilíře dějové konstrukce příběhu o americkém policistovi z jižanské příhraniční oblasti s Mexikem, který se ve jménu spravedlnosti uchýlí ke kriminálním metodám.
Neméně příznačný je pro Wellese i kinematografický styl tohoto thrilleru, opět vědomě natáčeného v intencích filmu noir: barokizující optika zveličuje záporné rysy postav i prostředí, převažující noční scény jen zdůrazňují potlačení světla a navozují ponuře deprimující, emocionálně vyhrocenou atmosféru, vizuální i zvuková realistická drobnokresba podtrhuje fatalistické směřování příběhu. A jako vždy ani zde Welles neodolá a vyhrocené drama existenciálního zmaru koloruje melodramatickými dozvuky.
Věroslav Hába, 36.LFŠ 2010
