Marná lásky snaha

Neúnavný a uznávaný propagátor Williama Shakespeara, britský herec a režisér Kenneth Branagh, natočil po náročné čtyřhodinové adaptaci Hamleta dosud nezfilmovanou autorovu ranou hru Marná lásky snaha. S nadhledem a elegancí přeměnil ovšem tuto rafinovanou dvorskou komedii, sršící slovními hříčkami a vtipem, ale také jemnou ironií, v romantickou hudební komedii, či přímo muzikál. Zároveň se ovšem zřekl značné části Shakespearova textu a mnoha epizod. Zjednodušenou zápletku zato obohatil deseti muzikálovými čísly, postavenými na známých písních renomovaných autorů. Děj přesunul do roku 1939, přičemž zkombinoval historické ozvuky s fikcí. - Navarský král se rozhodne strávit tři roky života pilným studiem v odloučení od světa zábavy a od žen. Připojí se k němu tři jeho přátelé. Ihned jsou ovšem podrobeni tvrdé zkoušce, neboť na státní návštěvu přijíždí francouzská delegace, vedená půvabnou a inteligentní princeznou. Král se do cizinky okamžitě zamiluje a jeho šlechtici se zase zamilují do francouzských dvorních dam. Po několika peripetiích je však nastávající štěstí všech zamilovaných přerušeno válečnými událostmi. A tak se happy end koná až po spojeneckém vítězství... - Příběh je komentován zpravodajstvím v černobílém Navarském filmovém týdeníku, stylizovaném podle autentických dobových uzorů. Hudebně-taneční čísla vlastně vytvářejí průřez žánrem od hollywoodských muzikálů třicátých let (Fred Astaire Ginger Rogersová), přes „vodní " filmy s Esther Williamsovou a muzikály s Genem Kellym až po díla Boba Fosseho. - Inteligentní barvitá podívaná, v níž herci sami tančí a zpívají, připomíná tak trochu dílko Woodyho Allena Všichni říkají: Miluji tě (1996) a nemůže urazit ani zatvrzelého znalce legendárního alžbětinského autora. Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/11/11 Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled Připouštím, že myšlenka zfilmovat ranou Shakespearovu komedii Marná lásky snaha (1593-94) jako hollywoodský muzikál ve stylu 30. let vypadá na první pohled dosti šíleně, ovšem jen na první pohled. Ať už se nám zdá klíč, který Kenneth Branagh pro svou čtvrtou shakespearovskou adaptaci zvolil, jakkoli podivný, vyplývá nakonec ze hry samotné, jinak řečeno jde o formu, která je vzhledem k zápletce hry zcela adekvátní. Příběh je totiž následující: král navarrský a tři jeho společníci - Biron, Dumain a Longeville - složí slavnostní přísahu, že se budou po tři roky věnovat výhradně studiu a vzdají se přitom všech svodů života, počítaje v to spánek, jídlo, ale především ženy. Toto pohříchu pošetilé odhodlání bere ovšem záhy za své, neboť na navarrský dvůr přijíždí francouzská princezna se svými společnicemi a pánové jeden po druhém propadají kouzlu půvabných dam. Pak už jde jen o to přesvědčit dotyčné dámy, že jejich nynější přísahy lásky jsou míněny opravdověji než ty předchozí studijní. A to je vše. Vzdělanec jistě namítne, že v samotné zápletce kouzlo této Shakespearovy komedie netkví, a bude mít pravdu. Ovšem pakliže je největší předností hry její opulentní jazyková bohatost, slovní ekvilibristika, záplava slovních hříček a (mnohdy choulostivého) vtipu, pak se dostáváme z deště pod okap, protože jazykové kouzelnictví (jakkoli omračující) je pro film devizou velmi nejistou, nehledě k tomu, že Marná lásky snaha bývá také často označována za nejsoučasnější ze Shakespearových her, jinak řečeno je plná dobových odkazů, narážek a vtipů, které dnes dokáže rozluštit a ocenit jen málokterý odborník, o laickém divákovi ani nemluvě. Při zachování základních nároků na filmovou dramatičnost tedy nezbývá než zdůraznit děj, který je v tomto případě skutečně více než plytký - v čemž se nápadně blíží muzikálům, které rezignují na složitost děje a své řídké (zpravidla) milostné zápletky používají jen jako holé kostřičky na něž se nabalují hudební a taneční čísla. Dílem stejné vnitřní logiky je pak časový posun děje do roku 1939, kdy nad Evropou těžknou válečné mraky a aristokracie si v jakémsi klamném opojení užívá slastí života, obklopena elegancí a přepychem. Zlom, který poté přichází navíc dokonale konvenuje smyslu hry jež se v samém závěru mění po zprávě o smrti francouzského krále v tíživě tragické prozření, a počátek války tak ještě umocňuje kontrast s předchozí idylou, kontrast, který je pro vyznění hry tolik podstatný. A samozřejmě, kde jinde odehrát muzikál než ve 30. a 40. letech, která jsou malým hudebním pokladem písní Irvinga Berlina, bratří Gershwinových, Jen Kerna či Cola Portera. Vedlejším efektem tohoto svým způsobem geniálního přístupu je ovšem skutečnost, že z textu samotné hry zůstalo ve filmu asi 30 %, což je masakr, ze kterého každého shakespearologa a konzervativce musí nutně chytit psotník, ovšem jak známo, Branagh je pragmatik, jehož určující motivací zpřístupnit Shakespeara současném divákovi - ve formě, kterou pokládá za adekvátní. Což je sice snaha legitimní, otázka pak je, je-li Marná lásky snaha ještě o Shakespearovi A není-li skutečnost, že tato hra nebyla ještě nikdy zfilmována, něčím opodstatněná. Není ale namístě řešit zde problém vhodnosti základní Branaghovy volby, zda zfilmovat Marnou lásky jako spíše výsledek této volby. A ten je bezesporu pozoruhodný. Marná lásky snaha je totiž především okouzlenou poctou klasickému hollywwodskému muzikálu, poctou poučeného milovníka, který sice na jedné straně zbožňuje Freda Astaira, ale na druhé straně si je dobře vědom toho, že jeho oblíbený žánr je už dobrých 40 let po smrti. Z tohoto zdánlivě protikladného přístupu pak vyplývá klíč k celému pojetí filmu, a tím je hra. Stejně jako si hrdinové hrají na učeně moudré poustevníky a poté na lásku, hraje si Branagh. Jako herec i jako režisér. Přejímá neživotnou dokonalost a lesk svých lásek, ale přitom dobře ví, že je v dnešním kontextu nepřirozená, a staví se tedy krok nad ni, aby ji přehnal až k hranici jemné parodie. Záměrně neusiluje o taneční a hudební preciznost a namísto profesionálních muzikálových interpretů volí herce, jejichž občasná neobratnost jen zvyšuje půvab celé hry. S potěšením se odvolává na své vzory, aby své pokorně obdivné variace odehrál s velkou měrou zasvěcené nadsázky nejen ve zpěvu a choreografii, ale v celkovém výtvarném ladění filmu, v dekoracích, které se ve své artistnosti dostávají někdy až na půdu přiznané divadelní kulisy. Vzniká tak zcela svébytný prostor, v jehož neurčitém lesku se odehrávají milostné hry čtyř ústředních párů (nepočítáme-li milostná vzplanutí chvástavého hňupa doma Armada či učené disputace ctihodného Nathana a excentrické Holofernie - jež byla navíc v originále mužem), prostor, do něhož realita skutečného světa zasahuje jen prostřednictvím černobílých filmových týdeníků. Jejich zařazení je určitě jedním z nejchytřejších tahů Branagha scenáristy, protože jednak dokonale zapadají do retro stylu a pomáhají překlenout místa, která scenáristova nemilosrdná ruka ze hry odstranila, ale především přesně udávají tón celému vyprávění a pomáhají divákovi orientovat se v nezvyklé stylové poloze snímku. Základní zkouškou každého muzikálu jsou pak taneční čísla. Ve filmu je jich celkem deset a je nutno zmínit, že slavné songy Irvinga Berlína („No Strings" „Cheek to Cheek" či „There's No Business Like Showbusiness"), Iry a George Gershwinových („I've Got A Crush On You", „They Can't Take That Away From Me") či Cola Portera („I Get A Kick Out of You") na Shakespearovy verše navazují překvapivě bez problémů. Jejich podoba je dílem choreografa Stuarta Hoppse, který se velmi zručně vyrovnal s faktem, že taneční schopnosti jednotlivých protagonistů nejsou na stejné výši, a ve shodě v Branaghem je koncipoval spíše jako vysoce stylizované herecké etudy. Je jim tudíž vlastní to, co celému filmu - tedy lehkost, hravost a inscenační invence, které se nejlépe projevují v čísle „Cheek to Cheek", jež velmi roztomile navazuje na Bironovu obhajobu zrady ve jménu lásky, a pak kolektivní výstup „There's No Business Like Business", jemuž vévodí vaudevillový šarm Nathana Lanea coby Kotrby. „Hranou" část snímku Branagh inscenuje (s někdy snad až přehnaným) důrazem na situační komiku, s obvyklým citem pro gag a především v lehce a elegantně svižném tempu, překypujícím energií a potěšením ze hry. Hereckému obsazení pak (zcela bez překvapení) vévodí on sám v herecky nejvděčnější roli vtipného glosátora Birona, jenž se stává zároveň i postavou nejvýraznější, jednak díky textu samému, jednak díky Branaghovi, který je sice o generaci starší než jeho partneři, ale také herecky o několik tříd výše. Alessandro Nivola je pak právě tím romanticky půvabným králem, k jakému odkazuje předloha, a Adrian Lester je (navzdory minimu textu) nepřehlédnutelný jako Dumain, už proto, že je tím jediným, kdo skutečně umí tančit. Nejslabším z ústřední pánské čtveřice je jednoznačně Matthew Lillard, který se sem sice hodí typově, ale budí dojem, jak kdosi vtipně poznamenal, že se minul jak se Shakespearem, tak s Branaghem. Jediné, co lze říct o Alicii Silverstoneové v roli princezny, je fakt, že není zdaleka tak špatná, jak by člověk při vzpomínce na její předešlé filmy očekával, a ženskou část společnosti tak jednoznačně vede Natasha McElhoneová coby Bironova vyvolená Rosalina. V podstatě lze ale říct, že žádná z osmi hlavních postav nemá (ve shodě s hrou) příliš mnoho prostoru k vytvoření výrazné osobnosti, neboť Marná lásky snaha je „kolektivní film", v němž jednotlivé charaktery záměrně do jisté míry splývají. Bude-li se vám Marná lásky snaha líbit, závisí zcela na tom, zda máte rádi staré americké muzikály a Kennetha Branagha a zda máte odvahu se u Shakespeara bavit. Pokud je odpověď na všechny otázky ano, pak si tohoto elegantního, vtipného a milého filmečku bezpochyby užijete. Jako si ho užil i Branagh sám, protože tentokrát nenatočil „zásadní" dílo (viz jeho předchozí Hamlet), ale cvičení stylu, film pro radost. lva Hejlíčková Cinema 2000/12/104 Autor/Zdroj: Hejlíčková Iva/Cinema