Blíženci

Cožpak se záporáci nikdy nepoučí? Vždyt je to jasné jako facka: zabiju Číňana – Číňan má bratra - bratr umí kung-fu - zemřu. Ted' jde o to, jak efektně a co z toho budou mít diváci. Vzhledem k tomu, že naštvaný bratr má tentokrát tvář a pěsti hongkongské akční superhvězdy Jeta Li (na západě i u nás je známý především jako ďábelský Wah Sing Ku ze Smrtonosné zbraně), potenciál efektnosti, a tudíž i zábavnosti, byl vysoký. Navíc se o produkci postaral Joel Silver (Matrix), jehož zkušenosti měly být zárukou, že se debutující režisér - jinak skvělý kameraman Andrzej Bartkowiak udrží ve správných kolejích. Příběh si scenáristé vzdáleně vypůjčili od mistra Shakespeara, tudíž se příběh pomsty odehrává v prostředí dvou znepřátelených klanů - černošského a asijského. Hlavní hrdina Han je Číňan a jeho pomocnice a nastávající láska Trish (debutující zpěvačka Aaliyah) je černoška. Mizerové jsou na obou stranách a Han bude mít plné ruce špinavé práce. Řízná akce, romance, Shakespeare - mohlo to dopadnout jinak než jako skvělá zábava? No jistě... Že se z Romea za pochodu naprosto vytratila jakákoli shakespearovská rovina (název je ospravedlnitelný snad jen tím, že Hana jednou kdosi osloví Romeo), by příliš nevadilo. Že se neznámo kam vypařila i romance, už trochu vadí. Ale nad faktem, že je ve filmu málo akce, zůstává rozum stát. Na „průměrný Hollywood" by to snad stačilo, ale na film s Jetem Li je to zoufalé. Když podobný problém hrozil Křižovatce smrti s Jackiem Chanem, řešil jej humor a přátelské škádlení s ukecaným Chrisem Tuckerem. V Romeovi humor téměř není, místo přátelského škádlení nastupuje mdlá a naprosto nefunkční romance a Tuckera ve škatulce „ukecaný černoch" supluje nelítostný prudič Anthony Anderson (Já, mé druhé já a Irena). Mezi akcemi jsou předlouhé sekvěnce, ve kterých nepříliš zajímavé postavy jen debatují, filozofují a řeší vzájemné vztahy. Což by nevadilo, kdyby to bylo o něčem - jenže není. Navíc jsme v nadsázkou prosyceném, formou téměř až comicsovém akčním filmu: tady se přece žádá přímý tah na bránu! Poněkud nepříjemné je i to, že když už na akci konečně dojde, je zhusta proklatě nerealistická. Tedy, ne že by obvyklé asijské hřbetolamy snad někdy byly skutečně realistické, ale značná část jejich kouzla obvykle spočívá v tom, že víme, že je hvězdy skutečně provádějí. To v Romeovi je na mnoha místech jasně viditelné, že filmařům nestačila Liova přirozená mrštnost a chtěli z něj udělat nadčlověka. Tudíž je díky závěsným lankům a počítačům v jeho silách na příklad vyskočit dva metry do vzduchu, tam se čtyřikrát otočit a nakopnout tři padouchy. Podobné věci mohly fungovat v cyberpunkovém Matrixu, kde byly součástí hry, ale tentokrát jsme v o něco reálnějším světě, kde podobné kejkle jen klamou, ruší a oslabují divácký požitek. Oproti tomu poměrně příjemným hmátnutím do trikového soudku je občasné použití „rentgenových" záběrů, ve kterých je nám velmi detailně předvedeno, kterou kost že to Han bídákovi zlomil. A když už jsme se konečně dostali k těm příjemným stránkám, sluší se zmínit sympatickou Aaliyah, která sice s tentokrát překvapivě bezvýrazným Jetem Li nedokáže vygenerovat ani špetku potřebného jiskření, ale sama o sobě funguje slušně, spolehlivého Delroye Linda, který si jako obvykle dokáže vycucat z prstu plastickou postavu i tam, kde byste ji ve scénáři určitě nenašli (jen si vzpomeňte na 60 sekund) a především režiséra Bartkowiaka, který z ubohého scénáře dokázal vydolovat poměrně slušnou atmosféru. Po vzoru mnoha jiných akčních debutantů zvolil klasický videoklipový styl, nabitý rychlými střihy, netradičními úhly kamery a agresivní hudbou (černošský hiphop a rap lehce říznutý asijskými melodiemi). Film tak získal šmrnc, díky kterému můžeme překousnout i většinu té dějové vaty. Čímž rozhodně nechci říct, že zkrácení o nějakých dvacet minut by filmu neprospělo. Liova první hollywoodská sólová exhibice není ani pecka, ani propadák. Akce sice zdaleka nedosahuje úrovně mistrových hongkongských řezničin, ale máte-li pro bojové filmy slabost, rozhodně přijde k chuti. A mimochodem, Liovo bojové umění prý není žádné kung-fu, nýbrž čínský národní sport wu šu (popravdě řečeno mi to nic neříká, ale hlavně že se tím dají efektně bít lidi). Díky poměrně slušným tržbám Romea a spokojenému producentovi Silverovi jej brzy bude moct předvést i v dalších vysokorozpočtových filmech. Jinými slovy je jasné, že když dostal nabídku terorizovat Keanu Reevese v pokračování Matrixu, znamená to, že už i v Hollywoodu kope první ligu. Michal Šobr Cinema 2000/10/89 Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema Autorský snímek mezinárodně proslulého japonského režiséra Shinyi Tsukamota vznikl podle populárního mysteriózního románu Edogawy Rampa, jehož jméno (pseudonym) je v japonštině slovní hříčkou a vyslovuje se podobně jako jméno Edgara Allana Poea. Tsukamoto, který se doma i v zahraničí prosadil kultovními nezávislými technothrillery, natočil film jako svou první produkci pro velké studio. Kromě režie na filmu pracoval i jako scenárista, kameraman a střihač. - Příběh dvou bratrů-dvojčat, kteří byli v dětství odděleni a z nichž jeden je úspěšný lékař a druhý přichází jako tajemný přízrak z nedaleké chudinské čtvrti, se odehrává v Tokiu v roce 1910. Jukio Dajtokudži žije v domě s rodiči a s partnerkou Rin, která trpí amnézií a neví nic o své minulosti. Zvrat do poklidného rodinného života přinese záhadný utuž Sutekiči, jenž se v domě tajně objevuje již delší dobu. Ten přivodí nejprve smrt rodičů a posléze odstraní Jukia a zaujme jeho místo v práci i v rodině. Jak se ukáže, nešťastná Rin neutrpěla ztrátu paměti; před svým mužem jen skrývala velké tajemství. Námět, sám o sobě poněkud pokleslý, posloužil Shinyu Tsukamotovi k originální filmové hádance, v níž se minulost postav i pravý stav věcí vynořují postupně z přízračné atmosféry. Snímek začíná jako tradiční japonský duchařský příběh, avšak ani následné racionální, „realistické" vyústění okolností nepřináší úplné vysvětlení: ve hře je ještě podivné chování zúčastněných (Sutekiči stále vystupuje jako Jukio i před Rin, která dávno odhalila záměnu, v Jukiovi zůstává po jeho vítězství „duše" jeho zločineckého bratra). Svým balancováním mezi žánrovou polohou psychologického hororu a fantastické historky s prvky legendy a koneckonců i některými vnějšími motivy (muž uvržený do vyschlé studny) připomíná film slavné dílo Kaneta Shinda s názvem Onibaba (1965). Tsukamoto ovšem pracuje s mnohem expresivnějšími výrazovými prostředky, mezi něž patří mj. silná divadelní stylizace kostýmů, retrospektivní struktura vyprávění či výrazná dramatická role hudby, jež ve vypjatých scénách často „nahrazuje" ruchy. Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/10/7 Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled