V roce 1938 hraje dvojice potulných varietních umělců divadlo pro rozptýlení republikánských vojáků. Doprovází je chlapec Gustavete, který ztratil řeč následkem traumatického zážitku při bombardování. Touží se vrátit do Valencie, a proto je zavede na nepřátelské území, kde jsou nuceni hrát i pro pobavení nacionalistů.
V roce 1975, kdy zemřel Franco, začalo dlouhé období rozpomínání. Tehdy byl na scénu postupně uváděn mytický hrdina, přicházející ze zahraničí, aby podpořil Republiku. V roce 1977 byla zrušena cenzura, což umožnilo nové přístupy, ale neznamenalo to, že se objevila nová zobrazení tohoto období. V 80. letech byl dosavadní dramatický přístup porušen Berlangovým filmem Kravička, v němž jsou v zájmu vytvoření jednotného obrazu Španělů zcela pominuty mezinárodní brigády. Tato tendence se pomalu začne prosazovat také v jiných filmech, kde se objeví republikáni a ostatní strany konfliktu.
Ve filmu Carlose Saury vystupuje dvojice potulných varietních umělců, Carmela a Paulino, kteří za války hrají divadlo pro republikánské vojáky. Doprovází je chlapec Gustavete, který ztratil řeč následkem traumatického zážitku při bombardování. Touží se vrátit do Valencie, a tak je zavede na nepřátelské území, kde jsou uvězněni v budově bývalé školy. Tam se také setkají s vězni z mezinárodních brigád a Carmela se seznamuje se zatčeným polským důstojníkem. Jako profesionální umělci dostanou nařízeno, aby také hráli pro pobavení nacionalistů. Ve snaze zachránit si život si obsah představení pochopitelně upraví.
Ve Španělsku se film dočkal kladných ohlasů a získal třináct ocenění Goya. Novináři reagovali vesměs pozitivně a podtrhli komický aspekt a odstup od tématu. Tato podívaná ve stylu grotesky se spolupodílela na ritualizaci paměti ve formě představení. Násilí zůstalo mimo obraz kromě jedné popravy, která je ale dostatečně estetizovaná.
Saura natočil snímek podle divadelní hry Josého Sanchíse Sinisterry a poprvé tak vytvořil film podle již existující literární předlohy. Chtěl se odlišit od stylu Luise Garcíi Berlangy a jeho pojetí espa?olady se zde stává až jakousi karikaturou a nikoliv platformou pro kritiku jako v případě jeho kolegy. Především využívá andaluského folklóru a španělského pojetí ženského elementu, obsaženého již v symbolice jména Carmela versus Carmen, a oprošťuje je od jakéhokoliv pohledu zvenčí či přizpůsobení vnímání zahraničního publika. Ukazuje velmi detailně kořeny, a to vše je umocněné zasazením do jednoho z nejtragičtějších dějinných období španělského národa.
David Čeněk, LFŠ 2014
