Frekvence

Scenárista Toby Emmerich a režisér Gregory Hoblit využili ve sci-fi thrilleru Frekvence motiv zpětného ovlivňování minulosti, jenž patří mezi tradiční témata žánru a jenž byl mj. rozehrán i v komediální poloze třeba v Zemeckisově sérii Návratů do budoucnosti. - Šestatřicetiletý newyorský policejní detektiv John Sullivan se náhodným působením elektromagnetických sil spojí starou vysílačkou se svým otcem, odvážným hasičem Frankem, jenž ovšem žije v roce 1969. John otce varuje před nehodou, která ho má druhý den stát život. Muž se zachrání, ale tím se odstartuje nový sled událostí. Rodinnou historii tak ovlivní neznámý masový vrah, který třicet let unikal dopadení. John musí prostřednictvím vysílání dávat instrukce otci, jenž však stojí proti vrahovi sám, neboť jeho vyprávění o spojení s budoucností přirozeně nikdo nevěří... - Tvůrci se soustředili na promyšlenou a pečlivě vybudovanou konstrukci několika paralelních historií a časové smyčky, jež je sice kvůli svým "paradoxům" v konečném důsledku neřešitelná, avšak poskytuje vynalézavým vypravěčům nečekané možnosti. Podstatnou rovinu vyprávění tvoří melodramatické téma pouta mezi otcem a synem, ve druhé polovině se snímek láme do tradičního thrilleru o masovém vrahovi; jeho zvláštností je ovšem dvojí vyvrcholení, probíhající paralelně, ve stejné chvíli, ale zároveň s odstupem třiceti let. Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/12/11, Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled Mrtvý Dennis Quaid a opilý Jim Caviezel napravuji své životy a chytají masového vraha. Může za to tajemná záře nad New Yorkem. New York, Queens, 1969. Požárník Frank Sullivan žije štastně a spokojeně. Miluje svou ženu, šestiletého synka Johna, baseball i svou riskantní práci. Jenže neví, že už brzy ve službě zemře. A nad jeho domem se právě vyskytuje jakási tajemná záře. New York, Queens, 1999. Policista John Sullivan živoří nešťastně a nespokojeně. Přítelkyně se s ním rozchází, bez láhve kořalky nedá ani ránu, stále má trauma z toho, že před třiceti lety přišel o otce, a ani ten baseball už není, co býval. John bydlí ve stejném domě jako kdysi jeho otec a stejně jako před třiceti lety se na nebi právě objevila tajemná záře. Záře září, na slunci jsou podivné skvrny, John najde ve starém harampádí vysílačku po otci, scenárista luskne prsty a voilá - dva cizinci se na dálku baví. Jen ještě netuší, na jakou dálku. Brzy jim to ale dojde, a byť tomu zpočátku nevěří a vzájemně se považují za vtipálky, nakonec musejí odhodit racionální uvažování stranou a nadšeně přijmout nesmyslný fakt, že jsou otcem a synem a hovoří spolu skrze bariéru třiceti let. Báječně si pokecají o baseballu a životě a vesmíru a vůbec, načež si John uvědomí potenciál výjimečného spojení a poradí Frankovi, jak při požáru nezemřít. Světe, div se, diváku, nediv se, vyjde to! Frank přežije a John si sice pamatuje „minulou minulost", ale zároveň se mu v hlavě objeví nové vzpomínky na to, jak otec žil dalších dvacet let, než coby silný kuřák zemřel na rakovinu plic. A zároveň se objeví ještě jeden problém - protože: Frank nezemřel, nezůstala jeho truchlící manželka doma, šla do práce a stala se obětí masového vraha, který v „nové minulosti" nezavraždil „jen" tři ženy, ale deset. Tak to samozřejmě nesmí zůstat a otec se synem se společnými silami pouštějí do pátrání po mizerovi, který vraždil v minulosti a možná v tom bude pokračovat i v současnosti. A kromě toho musí ještě Frank přestat kouřit. Frekvence počítá s tím, že se její diváci nebudou příliš nimrat v logice děje a zkrátka přijmou jako fakt, že polární záře a skvrny na slunci umožní komunikaci napříč proudem času. Podobnou ochotu k nepřemýšlení od nás vyžaduje každý druhý film a klíč je v tom, jak rafinovaně jsou nesmysly naservírovány. V angličtině pro to mají báječný výraz „suspension of disbelief", což by se dalo přeložit jako „potlačení nedůvěry" a v praxi jde o to, jak veliké bulíky si necháme od filmařů dobrovolně navěsit na nos, aniž by nám překážely. Jelikož si Frekvence zahrává s ovlivňováním toku času a následky z toho vyplývajícími, nabízí se spousty příležitostí ke hledání paradoxů a nelogičností - což nemá příliš smysl, protože zvolené téma je sice divácky velmi vděčné, ale NEDÁ se zpracovat nekontroverzním a logicky správným způsobem - žádný neexistuje. Ke cti debutujícího scenáristy Tobyho Emmericha ovšem slouží, že přístup, který zvolil, a výsledek, kterého dosáhl, naši nedůvěru potlačují lépe než devadesát procent všech ostatních hrátek s časem, které byly kdy natočeny. Vezměte si například scénu, ve které John potřebuje určitý předmět, který má Frank. Domluví se na nenápadné skrýši v pokoji, kde oba sedí, a Frank do ní předmět uloží. John pak ihned vstane a dojde si pro něj. Z přemýšlení o tom, co by se dělo, kdyby se John šel do skrýše nejdřív podívat a pak se teprve s Frankem domluvil, že bude předmět uložen právě do ní, by se leckomu mohly slušně přehřát mozkové závity. 0 podobných paradoxech už byly napsány celé smrtelně vážně pojaté knihy a Frekvence přichází s přístupem, který je z filmařského hlediska patrně nejefektnější - minulost a současnost jsou vnímány jako dva různé „vesmíry", které se vzájemně ovlivňují, přičemž změny se projevují s konstantním třicetiletým odstupem (když Frank vypaluje do desky stolu nápis, ten se objevuje Johnovi přímo před očima; když Frank v místnosti v minulosti rozbil předmět, rozbije se i v současnosti, a když je spraven, „zázračně" se spraví i v současnosti). Příjemný fakt, že jsme ochotni spolknout filmařům jejich tužší sousto i s navijákem, má základ především v tom, že film není jen o dvou lidech pronásledujících vraha ve dvou časových rovinách, ale o tom, že ti lidé jsou otec a syn a jejich vztah nás zajímá (protože jsou to postavy velmi dobře napsané a zahrané), a navíc se jim naskýtají možnosti, o kterých se nám, neceluloidovým lidem z masa a kostí může nanejvýš v noci zdát. Tyto možnosti jsou díky Emmerichovi (který mimochodem nemá nic společného s Rolandem „Godzillou" Emmerichem, zato je ředitelem hudebního oddělení New Line Cinema a starším bratrem herce Noaha Emmericha, který ve Frekvenci také hraje) využívány způsobem, který je příjemně nešroubovaný, čímž chci říct, že na rozdíl od drtivé většiny podobných filmů nemáme pocit, že se postavy chovají tak, jak se chovají, jen kvůli tomu, že bylo třeba posunout děj dál, ale jsou sympaticky logické a lidské, díky čemuž je dlouhý rozhovor syna s otcem zajímavější než rvačka s psychopatem. Čímž se dostáváme k bolestivému místu, kterým je zhruba posledních dvacet minut filmu, v nichž se děj stává více akčním a méně logickým, a Frekvense se tak z vynikajícího průsečíku Hřiště snů a Návratu do budoucnosti mění v promyšlený mišmaš Sběratele polibků a Timecopa. Je to docela škoda, protože kdyby Emmerich udržel nasazenou laťku až do konce, vysílala by Frekvence na kmitočtu sta procent. Ondřej Vosmík Cinema 2000/12/132 Autor/Zdroj: Vosmik Ondřej/Cinema